Pravidla českého pravopisu!

Citace:

Kdy se píše i, í a kdy y, ý, stanoví tato pravidla:

1. a) Po písmenech h, ch, k, r, označujících tzv. (pravopisně) tvrdé souhlásky, se píše y (ý); např. hynout, hýbat, chytat, nachýlit, kynout, kýta, ryba, rýč; ťuhýk, měchýř, žákyně, rorýs; nohy, měchy, vlaky, hry; drahý, suchý, měkký, dobrý;

b) y (ý) se píše také po písmenech d, t, n, pokud se jimi označují souhlásky tvrdé [d], [t], [n]; např. dychtit, dýha, ty, týkat se, nynější, nýbrž; hrady, rudý, boty, stý, brány, věrný.

2. a) Po písmenech ž, š, č, ř, j a zpravidla i po c, která označují tzv. (pravopisně) měkké souhlásky, se píše i (í); např. živý, žít, široký, šíp, čistý, čípek, hřib, říkat, jitro, jízda, cizí, cítit; družice, sušit, lučina; muži, běží, kaši, sluší, oči, mlčí, bratři, dobří, hraji, mají, chlapci, vedoucí;

b) i (í) se píše také po písmenech d, t, n, pokud se jimi označují souhlásky měkké [ď], [ť], [ň] (které se jinak píšou s háčkem, jako ďábel, rtuť, kůň); např. divoký, dítě, tisk, tíseň, nitka, vnímat; Miladin, mladík, tetin, proutí, vinice, zedník; hadi, mladí, kosti, svítí, (na) kameni, nemocní.

3. Po písmenech b, f, l, m, p, s, v, z, označujících tzv. (pravopisně) obojetné souhlásky, se píše jednak i (í), jednak y (ý). O tom, kdy psát y (ý), platí tato pravidla:

1. V kořenech slov domácích se píše y (ý) ve slovech dále uvedených (a v jejich tvarech) a ve slovech, která jsou od nich odvozená nebo jsou s nimi příbuzná. (Výčet slov odvozených a jmen vlastních není vyčerpávající.)

by,bý: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

Pozn. Ale bít (tlouct), bidlo (tyč, žerď).

ly,lý: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

Pozn. Ale mlít, líčený (předstíraný, strojený), vlis (k vlisovat), lísat se, lišaj, lišej, ližina (trámec, podklad pod břemeno).

my,mý: my (zájmeno 1. os. č. mn.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i umyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlář, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, přimykat se), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

Pozn. Ale mi (3. p. os. zájmena já), mít (být vlastníkem).

py,pý: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely; Spytihněv.

Pozn. Ale píchat (bodat), pisk (pískot; základ ptačího pera).

sy,sý: syn (synovský, synovec, zlosyn), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat i usýchat (vysychat i vysýchat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

Pozn. Ale sirý (osiřelý), sirup, sirob, sípat (chraptět), sivý (šedivý).

vy,vý: vy (zájmeno 2. os. č. mn.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (pták), vyžle, povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; Vyškov, Výtoň.

Pozn. Ale vír (krouživý pohyb vody nebo vzduchu), vískat (probírat se někomu ve vlasech), vít (vinout), vížka (věžička); Vizovice.

zy,zý: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

Pozn. Ale brzičko (je odvozeno příponou -ičko), zívat (únavou, touhou po spánku), nazívat se (mnoho zívat).

Po písmenech f, c se v základech domácích slov y (ý) nepíše.

Pozn. Vlastní jména, zvl. příjmení, se pravopisným pravidlům, a tedy ani pravidlům o psaní i (í) a y (ý) vždy nepodřizují; tak vedle Syrovátka je i Sirovátka, Zíval i Zýval, Zima i Zyma, Mlynář i Mlinář apod.

2. V předponě vy-, vý- se píše y (ý). Např. vyslechnout, vyvařit, vyvářka, vyzděný; výslech, výstava, výborný, výzkumný atd.

Pozn. Ale visutý (visící, např. visutá hrazda).

3. Přípony s y (ý) jsou nečetné. V převážné většině přípon u odvozovaných slov se píše i (í) měkké. Např. -ice (pravice), -ička (včelička), -ík (balík), -ín (vltavín), -ina (vzteklina), -inka (syrovinka), -írna (papírna), -íř (šermíř), -isko (letovisko), -iště (učiliště) atd.

4. V koncovkách podstatných a přídavných jmen se řídí psaní i (í) a y (ý) po souhláskách obojetných v zásadě podle toho, patří-li jméno ke vzoru tvrdému, nebo ke vzoru měkkému.

a) V koncovkách podstatných jmen vzorů muž, stroj; růže, píseň, kost; moře a stavení se píše vždy jen měkké i, í: učiteli, Francouzi, penězi, jeteli, košili, košilí, větvi, větví, větvích, obuvi, obuví, poli, polí, polím, polích, obilí, obilím; větvemi, stepmi, soukolími.

V koncovkách podstatných jmen vzorů hrad, žena a město se píše tvrdé y: duby, domy, stavby, lampy, slovy, mýdly kromě koncovky -ích v 6. p. č. mn. u některých podst. jmen vzoru hrad, např. lesích, sklepích, kostelích, a koncovky -ami v 7. p. č. mn. vzoru žena, např. ženami, vrbami.

V koncovkách podstatných jmen vzoru pán se píše měkké i v 1. a 5. p. č. mn.: lvi, holubi, orli, chlapi, psi, plazi; měkké i je také v koncovce 3. a 6. p. č. j. -ovi: chlapovi, psovi. Tvrdé y se píše ve 4. a 7. p. č. mn.: lvy, holuby, orly, chlapy, psy, plazy.

Pozn. Také podstatná jména vzoru hrad zakončená na c mají v koncovce -y, např. tácy, puncy, nespisovné placy, kecy aj.

b) V koncovkách přídavných jmen vzoru jarní se píše vždy jen měkké -í: holubí, sokolí, čapí, psí, soví, kozí, holubího, sokolímu, psích, kozími; cizí, ryzí ap. - V koncovkách přídavných jmen vzoru mladý se píše tvrdé -ý: veselý (člověk), bílý (mrak), veselým (hochem, hochům, ženám, děvčatům), veselých (hochů, hoších, žen, ženách, děvčat, děvčatech). V koncovce 7. p. č. mn. -ými se píše po m měkké i: veselými (hochy, chlapci, ženami, dětmi, písněmi, děvčaty).

Podobně je tomu i v koncovkách přídavných jmen přivlastňovacích, např. otcovým (bratrem, bratrům, kabátům, sestrám), otcových, otcovými.

V tvarech 1. a 5. p. č. mn. mužského rodu životného se píše -i, -í: veselí (hoši), hoši se vrátili zdraví a veselí (viz § 13 a násl.); otcovi bratři, Jiráskovi "Psohlavci", mladí manželé Novákovi.

5. Psaní -i a -y v 1. p. č. mn. přídavných jmen a v příčestích (v č. mn. minulého času a v jiných složených tvarech slovesných) slouží jako prostředek mluvnické shody přísudku, resp. doplňku s podmětem.

Platí zde tato pravidla:

A. 1. Je-li podmětem jméno mužského rodu životného v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen -i.

Např.: Účastníci zájezdu se vrátili z hor do hněda opáleni. Nejlepší absolventi školy byli vyznamenáni. Naši přátelé nám dobře poradili. Zvědové přinesli důležité zprávy. Hoši se rozběhli bosi po louce.

Platí to i v případech, kdy je v podmětu užito podstatného jména mužského rodu v tvaru životném, ale označujícího věci neživé, např. Na dvoře stáli dva obrovští sněhuláci. Hadroví strašáci se kolébali ve větru.

Pozn. 1. Některých jmen mužského rodu se užívá v tvarech životných i neživotných, i když označují jen věci neživé, např. slanečci i slanečky, uzenáči i uzenáče, ledoborci i ledoborce, ukazatelé i ukazatele apod. Životné tvary podstatných jmen vyžadují ve shodných tvarech jmen přídavných a příčestí měkké -i, neživotné tvary tvrdé -y. Např. Uzenáči byli na skladě vedle Uzenáče byly na skladě. Mohutní ledoborci vypluli na pomoc vedle Mohutné ledoborce vypluly na pomoc. Na poradě byli zhodnoceni ukazatelé prosperity podniku vedle Na poradě byly zhodnoceny ukazatele prosperity podniku.

Pozn. 2. U některých jmen odpovídá rozdíl mluvnické životnosti a neživotnosti rozlišení významovému. Např. Unavení nosiči odpočívali, ale Železné nosiče zrezavěly. Podobně též: Zkušení vodiči velbloudů jsou nepostradatelní při cestách, ale Kovy jsou dobré vodiče tepla. Draci z pohádky strašili chlapce ve snu, ale Kovové draky letadel ležely připraveny v tovární hale.

2. Je-li podmětem jméno mužského rodu neživotného v množném čísle nebo jméno rodu ženského v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen -y. Např. Motory automobilů se na znamení rozběhly. Počítače se staly součástí našeho života. Na poradě vedoucích pracovníků se stanovily nové výrobní programy. Učitelky nám připravily hezký výlet. Otepi slámy se vršily ve stoh. Bezručovy Slezské písně byly přeloženy do několika cizích jazyků.

Pozn. 1. Podstatná jména rodiče, koně, lidičky mají koncovky jako neživotná, avšak shodu jako jména životná: Svědomití rodiče by to nedopustili. Čtyři vraní koně táhli kočár (ale V tělocvičně nebyly koně připraveny).

Pozn. 2. Podstatné jméno den má v 1. p. č. mn. dva tvary: dny a dni; oba však mají pouze shodu jako jména neživotná: Dny (dni) se krátily. Uplynuly tři dlouhé dny (dni). Pouze u knižního a zastaralého tvaru dnové je shoda jako u podstatných jmen životných: Krásní dnové minuli.

Pozn. 3. Podstatné jméno dítě má v j. č. tvar středního rodu, ale v č. mn. tvar ženského rodu děti, a tedy i shodu v ženském rodě, např. Děti běhaly na pláži bosy. Všechny děti se shromáždily na školním dvoře.

B. Tvoří-li podmět několik souřadně spojených jmen, řídí se psaní -i nebo -y těmito pravidly:

1. Je-li mezi podstatnými jmény alespoň jedno rodu mužského životného, píše se -i. Záleží však i na postavení podmětu vzhledem k přísudku:
a) Předchází-li podmět před přísudkem, píše se -i vždy: Otec i matka šli večer do divadla. -- Režisérka filmu a autor scénáře měli největší úspěch. -- Tento hráč, ba celé mužstvo zklamali. -- Slepice, kuřata a kohouti utekli před psem. -- Žáci a žákyně, kteří mají výborný prospěch, byli veřejně pochváleni. -- Naši závodníci a jejich stroje budili zaslouženou pozornost. b)Následuje-li podmět za přísudkem, je možná shoda i podle nejbližšího jména několikanásobného podmětu, pokud je toto jméno v množném čísle:

Předmětem studia se staly kosatky a delfíni vedle Předmětem studia se stali kosatky a delfíni. -- Na koncert šly všechny žákyně, ale jen jediný žák vedle Na koncert šli všechny žákyně, ale jen jediný žák. -- V soutěži vystoupily pěvecké sbory i sólisté vedle V soutěži vystoupili pěvecké sbory i sólisté. Ale: Večer šli otec i matka (vedle matka i otec) do divadla.

2. Není-li mezi jmény v podmětu jméno mužského rodu životného, píše se -y (shoda je podle jména rodu mužského neživotného nebo podle jména rodu ženského):

Hřeben a žínka ležely na stole. -- Místní úřad a vedení podniku uzavřely prospěšnou dohodu. -- Elektrotechnická fakulta ČVUT a Dům techniky se dohodly na uspořádání dne otevřených dveří. -- Krávy i všechna telata byly očkovány. -- Po skončení výstavy se stoly, křesla a židle naložily na vůz a odvezly.

Pozn. 1. Je-li v několikanásobném podmětu několik jmen rodu středního a alespoň jedno z nich v čísle jednotném, píše se pak -y (shoda je jako u neživotných jmen rodu mužského a ženského): Kotě a kuře zůstaly na dvoře samy. -- Švédsko a Finsko podepsaly dohodu o kulturní spolupráci. -- Předsednictvo vlády a jednotlivá ministerstva přistoupily k přípravě vládního programu.

Pozn. 2. Vedle toho přídavná jména a příčestí mohou ovšem mít v přísudku i tvary jednotného čísla nebo množného čísla středního rodu, pokud to podmět umožňuje: Večer šel otec i matka do divadla. -- Na uspořádání dne otevřených dveří se dohodla Elektrotechnická fakulta a Dům techniky. -- Zítra budou očkována všechna telata i jalovice.

C. Mluvnická shoda se uplatňuje vždy tehdy, nabízí-li se mluvnický rod podmětu jako zřejmý a jednoznačný. Jinak nastupuje tzv. shoda podle smyslu a psaní -i nebo -y se řídí těmito zásadami:

1. Ve větách s podmětem vyjádřeným osobním zájmenem nebo tvarem pomocného slovesa píše se -i nebo -y podle toho, zda se vztahuje k osobám rodu mužského, nebo rodu ženského, tj. uplatňuje se zřetel k přirozenému rodu podmětu:

Co (my) jsme se vás s tím natrápily! (jde-li o ženy) -- Co (my) jsme se vás s tím natrápili! (jde-li o muže a v případech ostatních).

2. Ve větách s podmětem všeobecným (jímž se rozumí "někdo, lidé") je shoda vždy podle rodu mužského životného:

Zvonili poledne. -- Otiskli to v novinách. -- Utíkal, jako by ho honili. -- Všem školám! Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy žádá, abyste oznámili výsledky zkoušek nejpozději do jednoho týdne.

3. Ve větách s podmětem slovně nevyjádřeným má přísudek shodu

a) s podstatným jménem, které se vyrozumívá jako podmět na základě toho, že je ho užito v oslovení (vyjádřeném 5. pádem podstatného jména), které věta obsahuje. Např. Kam jste se, kluci, schovali? -- Vážené posluchačky, byly jste již informovány o změněném začátku našeho pořadu? -- To jste, děti, dělaly samy?

Pozn. Hlediska uvedená v 1. a 3.a) se mohou spojovat. Např. Co jste nám, děvčata, připravily (nebo připravila)?

b) podle přirozeného rodu podmětu ve větě předcházející; pak je mluvnický vztah přísudku k podmětu volnější. Např. Na sportovním soustředění se sešla samá děvčata; brzy se navzájem poznaly a prožily krásné dva týdny (vedle poznala a prožila);

c) s podstatným jménem, kterého je užito ve větě předcházející v jiném než 1. pádě.

Např. Vedoucí pomohl mladším chlapcům postavit stany, protože to nikdy nedělali (tj. chlapci).
Často to bývá zejména u výrazů vyjadřujících množství. Např. Stovky posluchačů se sešly na náměstí, aby slyšeli (nebo slyšely) oblíbené zpěváky. -- Miliony lidí se dnes spojily, aby zachránili (nebo zachránily) život na naší planetě. -- Většina pracovnic se rozhodla odejít ze závodu, našly si totiž lepší zaměstnání. -- Skupiny dobrovolníků pracovaly celou noc, aby vyprostili (nebo vyprostily) zasypané horníky.

D. Několikanásobný podmět obsahující jména živých bytostí různého rodu může být vyjádřen též nesouřadně (zejména s předložkou s). Pokud pak jsou příčestí a jmenný tvar přídavného jména v čísle množném, -i nebo -y se píše podle obdobných zásad jako při vyjádření souřadném:

1. Podmět předchází před přísudkem: Eva s Pavlem přišli pozdě (vedle přišla pozdě). -- Eva s oběma bratry přicházeli po cestě (vedle přicházela po cestě).

Jsou-li obě jména v čísle množném, je však možná i shoda podle jména v předložkovém pádě: Výletnice s průvodci se vrátili (nebo vrátily) k odpolednímu vlaku, jen studentky se svými instruktory byli pozváni (nebo byly pozvány) na večeři do chaty. -- Všechny ošetřovatelky včetně lékařů měli (nebo měly) plno práce. -- Děvčata s hochy cvičili bosi (vedle cvičila bosa).

2. Následuje-li podmět za přísudkem, je obvyklá shoda s prvním jménem (v 1. pádě): Vrátily se už výletnice s průvodci? -- Byly už pozvány studentky se svými instruktory?

Pozn. Nechápe-li se však 7. pád s předložkou s jako součást podmětu, ale jako výraz rozvíjející slovesný přísudek (příslovečné určení), nemá vliv na shodu: Dívky s hochy závodily (= dívky závodily s hochy), podobně Děvčata s hochy závodila (= děvčata závodila s hochy). V některých případech je ovšem možné pojetí obojí.

Písmeno "ě"

1. ve skupinách dě, tě, ně označuje výslovnost [ď, ť, ň] + [e]; např. dělat, mládě, na hradě, tvrdě; tělo, kotě, v plotě, krutě; něco, koně, ženě, věrně;

2. a)po souhláskách b, p, v, f označuje výslovnost [j + e]; např. oběd, pěst, věda, fěrtoch; hříbě, o lípě, hravě, na harfě; ve slovech, v nichž se ke kořenu počínajícímu skupinou je- připojuje předpona ob- nebo v-, se ovšem píše -je- (nikoli -ě-); např. objevit, objet, vjezd;

b) po souhlásce m označuje výslovnost [ň + e]; např. měď, měkký, jmění, měnit se, měsíc, město; umět, tamější (odvozeno od tam příponou -ější), soukromě; mě (2. a 4. p. od já). Tam, kde je souhláska [ň] nebo [n] i v jiném tvaru slova nebo v slově příbuzném, píše se mně; např. zapomněl (pomni), rozumně (rozumný), uzemnění (uzemnit), domněnka, domnělý (domnívat se).

Kdy píšeme s a kdy z?

I když jsou předložky a předpony "s" a "z" svým významem rozdílné, ve výslovnosti je velmi často nerozlišujeme.
Pravidlo o psaní "S" je zcela jednoznačné - se 7. pádem se pojí pouze předložka "s" ( např. s bratrem, s matkou, se synem,...)
Pravidlo o psaní "z" je také jednoznačné - výlučně s 2. pádem se píše předložka "z" (např. vstát ze židle, z postele, z doslechu, z města,...)
Dnes již málo používaný 4. pád si žádá jen předložku "s" (knižní výrazy - být s to, kdo s koho,...)
Předpona "s" - píšeme tam, kde sloveso s touto předponou má význam směřování dohromady(na jedno místo, k sobě,spolu - např. sejít se, sehnat, sepnout, shromáždit) a dále pak tam, kde sloveso s předponou má význam směřování shora dolů nebo z povrchu pryč (např. seskočit, svalit, sloupat, smýt,...)
Předpona "z" - píšeme tam, kde dochází ke změně stavu, uvést do jiného stavu (např. zčervenat) a v jiných případech.

Kdy píšeme ú a kdy ů?

Písmeno "ú" je historicky starým grafémem a zůstalo dodnes na začátku slov (např. úroda, únava, úloha, úřad,...) Toto označení délky zůstává i po předponě a na začátku druhého členu složeniny (např. neúroda, bezúčelný, trojúhelník,...)
Písmeno "ů", vzniklé hláskoslovně ze staročeského ó s postupnou změnou na "uo" a později psané nad sebe jako "ů", (dóm - duom - dům), stojí na jiném místě ve slovech a v koncovkách (např. vůle, zůstat, půjčit, hradům,...)
V cizích slovech se délka samohlásky většinou neoznačuje, i když často dlouze vyslovujeme (např. kultura, brožura, literatura,...), avšak pozor, v některých cizích slovech se délka označuje, ale rozdílně od daných pravidel (např. túra, manikúra, skútr, Bejrút,medúza,...)

Skloňování osobního zájmena "já"!

1. já
2. mne, mě
3. mně, mi
4. mne, mě
5. -------
6. mně
7. mnou

Konec první části Pravidel českého pravopisu!

Zdroje:

http://pravidla.cz
Čeština na dlani
Pravidla českého pravopisu FIN
Učebnice - Mluvnice jazyka českého pro I.ročník gymnázia - Milada Buriánková