Parazitózy u plazů v zajetí - část 1.

KDYŽ SE ŘEKNE PARAZIT

Paraziti jsou obecně vzato organismy žijící na povrchu nebo uvnitř těla svých hostitelů, u kterých svou činností mohou (ale nemusí) působit různý stupeň poškození, diskomfortu nebo ztráty důležitých živin. Svou podstatou jsou cizopasníci ve své zdánlivé jednoduchosti dokonale přizpůsobeni zvolené strategii, která umožňuje koexistenci hned několika druhů v těsné blízkosti. Cílem tohoto soužití obvykle není hostitele usmrtit a problémy (někdy až s fatálními důsledky), které nastávají v umělých podmínkách terárií, jsou často způsobeny faktory jako- nedodržování karanténních opatření u nově příchozích zvířat

- nedostatečná hygiena chovu
- vysoká koncentrace zvířat na malém prostoru
- možnost reinfekcí již nakažených zvířat
- vysoké infekční dávky patogenního agens na malém prostoru terária
- oslabení hostitele v důsledku stresových situací
- společné chovy několika druhů zvířat bez předchozích vyšetření

ZÁKLADNÍ KATEGORIE

Ektoparaziti

Jedná se o vnější cizopasníky, kteří žijí na povrchu kůže a sliznic. Často se živí krví nebo jinými tělními tekutinami (lymfa). Řadíme sem především klíšťata a roztoče, u vodních želv to jsou i pijavky.

- klíšťata (Ixodida)

S klíšťaty se setkáme zejména u importovaných plazů, výjimečně a za speciálních okolností je můžeme najít i u zvířat odchovaných, nebo delší dobu chovaných v zajetí. Dospělé samice dokáží při sání svůj objem zvětšit až několikasetkrát, v závislosti na druhu mohou dosahovat až délky dvou centimetrů (obr. 1). Samci jsou menšího vzrůstu, larvy a nymfy se makroskopicky jeví jako drobní roztoči. Často sají na místech s jemnější kůží, u ještěrů to bývá hlava a jemná kůže záhybů končetin, v případě hadů klíšťata nacházíme mezi šupinami celého těla včetně hlavy (obr. 2). U želv mohou být přichycena i na krunýři, častěji však v záhybech kůže kolem něj.
Všechna stádia se živí krví hostitele, kterou sají přizpůsobeným ústním aparátem (obr. 3), často bývají přenašeči různých patogenů (krevní paraziti, bakterie, viry).

Obr. 1 - Nasáté samice klíštěte Amblyomma spp. z importovaných mláďat Geochelone (Stigmochelis) pardalis

Obr. 2 - Klíšťata přichycená na hlavě importovaného mláděte Boaedon (Lamprophis) fuliginosus

Obr. 3 – Detail ústního aparátu klíštěte Amblyomma dissimile z importovaných Boa c. constrictor

- roztoči (Gamasida)

Roztoči jsou drobní parazité (často i méně než 1 mm velcí), vyskytující se na těle hostitele obvykle ve větších počtech desítek až stovek jedinců (obr. 4). Soustřeďují se zejména v místech s jemnější kůží, kterou narušují, a sají krev nebo lymfu. Pro hady jsou typičtí šedočerní roztoči Ophionyssus natricis (obr. 5), ještěří bývají hostiteli červených roztočů, často soustředěných ve skupinách mezi prsty nebo pod šupinami zvířat. Speciálním typem roztočů jsou zástupci skupiny Entonyssidae parazitující na vnitřním epitelu plic zejména hadů.
Dalším typem roztočů, vyskytujících se v teráriích, je skupina detritofágů, kteří se živí organickým odpadem (bílí nebo nažloutlí roztoči). Ve vlhkém substrátu se zbytky potravy nebo neodklizeným trusem se jich může v krátké době namnožit obrovské množství. Jejich přítomnost chovaná zvířata pouze obtěžuje svým pohybem, ve větších množstvích mohou znehodnocovat předkládanou potravu.
Krevsající roztoči mohou být oproti tomu příčinou mnoha problémů. Projevem jejich přítomnosti je neklid zvířete, u hadů nezvykle dlouhé koupele, častější svlékání pokožky, nekvalitní a poškozené šupiny v místě sání roztočů, v případě masivního napadení menších zvířat i anemické stavy.

Obr. 4 - Silná invaze roztočů Ophionyssus natricis na těle dospělého odchovaného Epicrates cenchria maurus, který uhynul na následky otravy po aplikaci nevhodně koncentrovaného Neostomosanu. Jednotliví roztoči + vybrané skupiny roztočů pod šupinami označeny šipkami.

Obr. 5 – Mikroskopický snímek hadího roztoče Ophionyssus natricis nasátý krví hostitele (Boa constrictor)

- pijavky (Hirudinea)

Na želvách čerstvě dovezených z přírody můžeme najít poměrně široké spektrum vodních pijavek velkých až několik cm. Jejich zbarvení může být zdánlivě fádní, nezřídka se však jedná o druhy pestře zbarvené (obr. 6). Bývají přisáté jak na krunýři, tak na ostatním povrchu těla želvy, drobnější pijavičky mohou zalézat i mezi záhyby kůže v kloace nebo ústní dutině. Rány po sání mohou krvácet až několik hodin a než se zhojí, jsou otevřenou bránou pro další infekce. Při samotném sání může být přeneseno mnoho dalších patogenů včetně prvoků, bakterií nebo virů. Naproti tomu – ne každá pijavka se živí krví a některé druhy využívají krunýř želv pouze kvůli „transportu“ z místa na místo.

Obr. 6 – Pijavka Placobdella spp. Z importovaných vodních želv Sternotherus odoratus

Endoparaziti

Endoparaziti cizopasí výhradně uvnitř těla hostitele. Jejich lokalizace je různá, mohou se vyskytovat po celé délce trávicího traktu od ústní dutiny po kloaku, v plicích, v tělní dutině, ve vylučovací nebo pohlavní soustavě, ve žlučovodech, játrech nebo v podkoží.

- prvoci (Protozoa)

Prvoci jsou jednobuněční parazité mikroskopických rozměrů. Patří mezi ně paraziti vysoce specifičtí (cizopasí pouze u jednoho nebo několika málo příbuzných druhů plazů a na ostatní se nepřenáší), ale i generalisté, kteří mohou úspěšně napadat širokou škálu různých hostitelů.

= bičíkovci (Flagellata)

Bičíkovci jsou drobné organismy žijící nejčastěji v trávicí nebo vylučovací soustavě plazů. Někteří (skupina trichomonadida) jsou běžnou součástí střevní mikroflóry většiny plazů a bývají proto označováni spíše za komenzály (organismy, které hostiteli neškodí, ale ani nijak neprospívají). Populace bičíkovců ve střevě narůstají při střevních infekcích jiným patogenem, u evropských suchozemských želv například i při nevhodné stravě sestávající převážně ze sladkých plodů a vodnaté zeleniny.
Jejich patogenita sama o sobě není nijak významná, při oslabení organismu jinými poruchami trávení však může negativně přispívat k problémům. Sporný je prozatím podíl monocerkomonád (Monocercomonas spp.) (obr. 7) na patologické změny ledvin u chameleonů, případně bičíkovců rodu Hexamita na problémy s vylučovací soustavou suchozemských želv. Přenos bičíkovců probíhá bez mezihostitele, některé skupiny tvoří tzv. pseudocysty, které přispívají k delšímu přežívání prvoků ve vnějším prostředí.

Obr. 7 – Bičíkovci rodu Monocercomonas spp. z ledvin odchovaného Chamaeleo calyptratus (barveno Giemsou)

= nálevníci (Cilliata)

Mírné problémy s trávením mohou při přemnožení působit někteří obrvení nálevníci rodů Balantidium nebo Nyctotherus, jejich přítomnost však v malém množství nebývá příčinou potíží. Jde o poměrně velké prvoky, kteří ve vnějším prostředí tvoří specificky tvarované odolné cysty (obr. 8), které jsou po pozření dalším hostitelem zdrojem infekce. Hostiteli bývají nejvíce želvy, agamy, leguáni, výjimečně i gekončíci.

Obr. 8 – Cysta nálevníka rodu Nyctotherus z trusu importované želvy Geochelone carbonaria

= améby (Amoebozoa)

Komplikované záněty trávicího traktu se závažným průběhem, doprovázené krvavým průjmem a dehydratací, mohou zapříčinit některá druhy měňavek (Entamoeba sp.) (obr. 9). Odolné cysty, vylučované spolu s trusem zvířete, jsou za příznivých podmínek (vlhko) infekční i několik dnů až týdnů. Problematické jsou améby především ve smíšených chovech, kdy například u suchozemských želv nepůsobí patogenně, pro další plazy (hady, ještěry) však mohou představovat vážné nebezpečí.

Obr. 9 – Trofozoit měňavky Entamoeba spp. z čerstvého trusu suchozemské želvy Geochelone radiata z importu

= kokcidie (Eimeriida)

Příčinou poruchy trávení mohou být i různé druhy kokcidií. Většina z nich je poměrně vysoce specifická pro svého hostitele (Isospora jaracimrmani pouze u Chamaeleo calyptratus), jiné napadají širokou škálu hostitelů (Cryptosporidium saurophilum u různých ještěrů) (obr. 10). Nejčastěji jde o parazity trávicího traktu, především žaludku a tenkého střeva, ale i žlučníku, příp. žlučovodu. Závažnost napadení závisí na mnoha faktorech. Některé infekce se vůbec nemusí projevit, u jiných nastávají problémy v důsledku oslabení hostitele (stresu, přemnožení parazitů). Mohou však končit i smrtí zvířete díky nedostatečného trávení potravy a dlouhodobého oslabení vlivem přetrvávajícího zvracení nebo vodnatých průjmů. Přenos je zprostředkován oocystami (obr. 11), které odcházejí z těla zvířete spolu s trusem často ve velkých množstvích. Zdravý jedinec se může nakazit pozřením cyst. Nebezpečí v chovech se týká především parazitů s přímým životním cyklem (Isospora, Eimeria, Choleoeimeria, Cryptosporidium), přenos a pomnožení kokcidií s nepřímým vývojovým cyklem (závislých obvykle na hlodavčím mezihostiteli) je velice vzácný (Caryospora simplex) a předpokládá zkrmování divoce žijících obratlovců z oblastí výskytu krmeného plaza (např. evropské zmije v chovech krmené divokými hlodavci).

Obr. 10 – Gekončík noční (Eublepharis macularius) odchovaný v zajetí v akutní fázi infekce kokcidií Cryptosporidium saurophilum. Napadená zvířata během cca měsíce přestávají žrát, zvrací, mají řídký, zapáchající trus a jsou apatická. Mortalita se liší dle druhu ještěra, pro gekončíky je tato nákaza v naprosté většině případů fatální. Drobné cysty vylučované spolu s trusem jsou vysoce infekční, v krátké době mohou postihnout a vyhladit celý chov.

Obr. 11 – Oocysty různých druhů kokcidií (Isospora spp. nahoře, Eimeria spp. dole) v koprologickém vzorku importovaných Varanus auffenbergi.

Pokračování