Odchov zmije útočné

Odchov zmije útočné Bitis arietans Merrem, 1820

Protože základní informace popisující výskyt a charakteristiku zmije útočné jsou v současné době poměrně snadno dostupné, omezím se v tomto článku pouze na údaje získané během několika let v mém chovu. Zájemce o komplexněji pojatou problematiku mohu odkázat na publikovaný článek v časopise Akvárium a terárium VOŽENÍLEK (2000).
Sehnat před dvaceti lety zmije útočné nebyl rozhodně velký problém, ale představa, že z roztomilého tlouštíka bude časem bezmála dvoumetrový had silný jako mužské stehno, mi vždy otevřela oči. Když se mi tedy v roce 1996 naskytla možnost získat mláďata malé formy Bitis arietans, neváhal jsem ani minutu a 21. 9. 1996 jsem si přinesl dva desetidenní samečky a jednu samičku těchto krásných zvířat, která se narodila u přítele Petra Voženílka. Mladé zmije byly nádherně vybarvené. Základní tmavě hnědá barva přecházela u samičky volně do oranžova, kdežto samečci měli v podkladu slámovou až žlutou barvu. Alternující černé skvrny na zádech byly jasně žlutě lemovány, což vyniklo hlavně na samici. Od poloviny zad se tyto skvrny, připomínající kraniálně rozevřené písmeno V, měnily spíše v pruhy. Kontrastní zbarvení si hadi podrželi až do dospělosti. Již druhý den pozřela mláďata osrstěnou mastomyš; tou dobou měřili hadi asi 20 cm a krmení dál probíhalo v třídenních intervalech. V listopadu se zmije svlékly a jejich velikost se pohybovala v rozmezí 25 až 29 cm. Jeden ze samců v růstu zaostával. V prosinci byli všichni přemístěni do terária o rozměrech 60 x 50 x 50 cm. Teplotu jsem udržoval mezi 20 – 25o C. Všechna mláďata byla velmi žravá, a tak jsem si mohl dovolit předkládat rozmanitou stravu, kterou tvořily hlavně myšky, ale také mastomyši, mladí potkani a křečci. Jednou byl zkrmen také vrabec.
V březnu roku 1998 jsem u menšího samce zaznamenal potíže při vyprazdňování, kloaka byla otevřená tak, že bylo možné vidět exkrement a po okrajích silně zarudlá . Pokusil jsem se hada koupat v teplé vodě a jemně masírovat, ale dosáhl jsem jen vyvržení natrávené myšky a následující den sameček uhynul.
Na konci téhož roku se začaly u zmijí projevovat první náznaky počínající puberty. Zhruba od poloviny října nastal v teráriu po zhasnutí náramný shon a od poloviny listopadu přestali hadi přijímat potravu, což se od té doby pravidelně opakuje. Vnímavý terarista, který si dokáže všímat životních projevů svých chovanců a zaznamenává si je, tak může rozpoznat, kdy je vhodná doba pro připuštění. Nebyl jsem si totiž do té doby jist, zda si mláďata z F2 generace ponechala vrozené cykly odpovídající periodám na jižní polokouli , v tomto případě ze Zimbabwe. Svým chováním mě hadi přesvědčili, že ano. Abych v tak raném věku předešel případnému páření, oddělil jsem oba jedince do terárií o rozměrech 60 x 60 x 60 cm, ve kterých jsou chováni dodnes. Pohlavní aktivita obvykle polevuje koncem ledna, kdy zmije začínají přijímat potravu. Po celý rok svítím hadům 10 hodin denně, intenzita světla se mění v závislosti na ročním období, ale vzhledem k nočnímu způsobu života si nejsem jist, zda hraje v životě Bitis arietans významnější roli. Během roku se snažím měnit teplotu a vlhkost podle klimatické mapy domoviny, nutno dodat, že má důslednost často kolísá víc , než mikroklima v teráriu.
V průběhu chovu jsem vystřídal různé druhy substrátů, až jsem nakonec zůstal u hoblin, které dobře pojmou velké množství vody při vyprázdnění hadů. Jen v době připouštění vyměním hobliny za kartony, abych předešel nalepení hoblin na hemipenis. Přibližně jednu pětinu dna zaujímá obdélníková miska se stále vlhkým lignocelem.
K připuštění hadů jsem se odhodlal v listopadu 1999 při velikosti zmijí přes 70 cm, kdy jsem nejprve přemístil 10. 11. samici do terária 120 x 60 x 60 cm a k ní po pěti dnech samce. Hned 16. 11. jsem přistihl samečka s vysunutým hemipenisem a také samička měla pootevřenou kloaku. Na kartonu se výmluvně leskla „slimáčí stopa“. Od té doby samice předváděla typické známky březosti, naposledy přijala potravu 23. 1. 2000 a stále se vyhřívala, preferujíce zadní třetinu těla. Jaké bylo mé zklamání, když jsem 24. 8. 2000 nalezl v teráriu 20 jantarově žlutých vajec. Protože jsem se domníval, že samice do vytvoření neoplozených vajec příliš energie neinvestovala, pokusil jsem se připustit oba hady v prosinci 2000 znovu, ale aktivní byl pouze samec, čímž mě samička přesvědčila, že má více rozumu než já. V roce 2001 jsem po „vykrmení“ samice, která v té době dosahovala velikosti téměř 80 cm, opět postupoval stejným způsobem a 15. 10. 2001 dal hady k sobě. Samec po večerech neúnavně pronásledoval samici a když už jsem měl pocit, že jeho snaha polevuje, měl jsem 15. 12. tu čest pozorovat od 14:00 do 15:00 hod páření. Po deseti dnech jsem zmije přemístil zpět do svých terárií.
Poslední potravu přijala samice 13. 3. 2002 , přičemž od spojení pozřela dva potkany a stejný počet vzrostlých mastomyší. 4. 7. 2002 samička, na které dosud nebyly patrné žádné známky gravidity, porodila 18 mladých zmijí a 2 neoplozená vejce. Porod probíhal mezi 9. a 15. hodinou. Jedno z mláďat se narodilo defektní, mrtvé a jednomu chyběl ocásek. Průměrná velikost narozených zmijí byla 18,9 cm. Všechna novorozeňata se okamžitě svlékla a byla, za značného funění, přemístěna po čtyřech do terárií 30 x 20 x 20 cm. Ještě téhož dne pozřela vyčerpaná samice mastomyš, některá mláďata začala žrát už 8. 7. 2002. Pro velký zájem o mladé jsem od 29. 7. 2002 neměl možnost sledovat jejich další vývoj.
Během chovu jsem se raději nepokoušel potvrdit údaj z literatury, který hovořil o páření již čtrnáctiměsíčních zvířat (Schmidt, 1989) a nakladení neoplozených vajec v r. 2000 mi dalo asi za pravdu. Délka březosti 201 dnů u mé samice značně překračuje čísla, která udává TRUTNAU (1990) u Bitis arietans z Ghany a to 159 a 136 dnů. Příčinu spatřuji v odlišné geografické oblasti výskytu a malém vzrůstu trpasličí formy zimbabwské zmije útočné, kterou jsem měl možnost chovat. V taxonomii zmije útočné se můžeme dočkat v budoucnu mnoha změn, které zřejmě povedou k popisu nových poddruhů (Voženílek, 2000), což by mohlo přispět k roztřídění zatím publikovaných údajů.

Stanislav Hakl

Literatura
Schmidt, D., 1989: Vermehrung von Terrarientieren. Schlangen. Urania, Leipzig /Jena/ Berlin. 141 s.
Trutnau, L., 1990: Schlangen im Terrarium. Band 2. Giftschlangen. Eugen Ulmer, Stuttgart. 157 s.
Voženílek, P., 2000: Zmije útočná. Akvárium a terárium, 43, 6, s. 51 – 54.