Po pročtení rozličných článků na internetu, doporučení známých a zvážení různých variant cesty jsme zvolili vlak. Na lince Praha - Bar jezdí přímý spoj. Po dlouhém váhání jsem s sebou vzal jen základní, 17-50mm objektiv, další jsem kvůli váze nechal doma. Batoh váží bezmála 30 kg.
Naskočili jsme brzy ráno v Pardubicích a přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko dojeli až do Černé Hory. Během 27 hodinové cesty jsme do pasů posbírali několik razítek a druhý den ráno dorazili do Mojkovace. Naším Hlavním cílem bylo pohoří Durmitor v severovýchodní části země, zpáteční jízdenku jsme měli na 12.8. a plán cesty téměř žádný. Moje nadšení z 3 druhů zmijí vyskytujících se v okolí Durmitoru nikdo nesdílel, spíše naopak. Potřebovali jsme se dostat do Žabljaku, brány do Durmitoru. Od Mojkovace je toto podhorské městečko vzdáleno zhruba 60km.
Na nádraží v Mojkovaci se na nás sesypali místní taxikáři s nabídkami na cestu, původní cena byla 90€ za všechny dvěma auty. Necháváme je chvíli vycukat, taxikářští bosové v naleštěných WV Golf odjíží a my nakonec všichni opouštíme Mojkovac ve starém rezavém Fordu Mondeo. Kufr nejde dovřít, batohy pro jistotu přidržujeme ze zadní sedačky, na zrcátku se houpe křížek a hraje pravá Černohorská dechovka, cena - 25€ :) Na krajnici vidíme policistu, jímá nás hrůza, náš řidič ale troubí a mává, policista pozdrav opětuje a křičí cosi o sardinkách, zřejmě běžný druh přepravy. Projíždíme kaňonem řeky Tary, údajně po Grand kaňonu druhý nejhlubší kaňon na světě. U mostu přes Taru se loučíme a dále pokračujeme pěšky.

Mojkovac

taxi

Most přes Taru a výhledy z něj

Máme štěstí, po zhruba hodinové cestě směr Žabljak se nám všem podařilo někoho stopnout. Někteří měli štěstí a jeli civilizovaně, jiní poněkud méně a svezli se spolu s rybami v chlaďáku. Nicméně do Žabljaku jsme se bez problému dostali. Odcházíme k Černému jezeru, míjíme davy turistů a přemítáme, zda to je to, co jsme chtěli. Procházíme okolo jezera a raději prcháme z tohoto ráje turistů rychle do hor. Na březích jsou vidět zelení skokani. Míjíme tabuli se zdejší faunou, zaujala mě želva E. orbicularis, která by se zde měla podle tabule vyskytovat. Vstupujeme do hor, lidé mizí a potkáváme první plazy, ještěrky L. agilis bosnica , v trávě mezi kameny nám co chvíli nějaká mizí pod nohama. Ještěrky potkáváme až do nadmořské výšky okolo 1900 m n. m. Na vlhčích místech potom skokany hnědé. Na vrcholcích ještěrky i skokani mizí a dostáváme se na rozkvetlé horské louky plné motýlů.

výhled na pláně okolo Žabljaku a lokality s výskytem L. agilis bosnica

L. agilis bosnica

Rana temporaria

Argynnis paphia

Parnassius apollo

Polyommatus damon

Macroglossum stellatarum

Pohledy na Durmitor a Černé jezero ze Savin Kuku. V dáli je vidět nejvyšší vrchol Durmitoru - Bobotov Kuk (2523 m n. m.)

Turistické cesty v Durmitoru a nejspíše v celé Černé Hoře jsou všechny značeny červenou barvou. Některé byly v Horách zřejmě kdysi jištěné, jišťení však již chybí, někde jsou ve skále ještě zbytky kruhů a skob. Občas se tedy stane, že turistická značená cesta mizí po skále kolmo dolů. Řetěz či lano budete hledat marně. Bez batohu jde všechno celkem bezpečně slézt, vápenec je natolik rozvrásněný, že je všude spousta chytů. S 30kg na zádech to jde o dost hůř. Cestu plánujeme podle pramenů s pitnou vodou, kterých není v Durmitoru mnoho.

Cesta na Bobotov Kuk přes Bezejmeny vrch.

Bobotov Kuk

Bezejmeny vrch

Výhled z Bobotov Kuku, těsně před bouřkou. Nad námi hřmí, Durmitor nás zdraví a my rychle mizíme dolů druhou stranou hory. Cestou míjíme několik křížů a nápisy o zrušené cestě přes Bezejmeny vrch, přes který jsme přišli, tedy spíše přilezli. Na druhé straně zřejmě zapomněli upozornit.

Slézáme zpět do nadmořské výšky 2000m a stavíme stany. Chvilku na to přichází bouřka, měli jsme štěstí. Bouřka trvá asi dvě hodiny Znatelně se ochladilo, lezeme ven ze stanů a já fotím nějakou tu havěť, co po dešti vylezla ven. Budu rád za pomoc s identifikací, lepší fotky bohužel nemám.

B. bufo spinosus

Brzy ráno mě budí slunce, lezu ze stanu a snad ani ne tři metry od stanu na mě čekalo překvapení - V. berus bosniensis. Fotím zmijku a poprvé lituji, že jsem nechal doma další objektivy. Pobaveně sleduji paniku u stanů a horlivé obouvání pohor. Paniku střídá strach, ale po chvilce i moji kamarádi zmiji obdivují.

Poslední zastávkou je ledová jeskyně a pomalu sestupujeme zpět do Žabljaku.

S nižší nadmořskou výškou se mění i ráz krajiny, kleče střídají borovice a ty bukové lesy. S vegetací se mění i fauna, ještěrky obecné střídají ještěrky D. mosorensis.

L. vulgaris

Astacus astacus z Černého jezera

Barno jezero, jezero s nejvyšší hloubkou 2m a přilehlé rašelinné louky. Doufal jsem ve výskyt zmijí V. ursinii macrops. Po zmijích bohužel ani památky.

sameček L. agilis bosnica

R. temporaria

Plni zážitků po 6 dnech opouštíme Durmitor, dalším naším cílem je Biogradska Gora, národní park a jeden z původních pralesů. Rozdělujeme se na dvojičky a stopujeme zpět do Mojkovace. Máme štěstí, staví nám milý Rakouský pár ve Fabii, nabízí nám vodu a jedeme pohodlně až do Mojkovace. V Mojkovaci se dáváme do řeči s Marcem, házenkářem, vlastní velký offroad a nabízí nám, že nás za cenu benzínu hodí až k Biogradskému jezeru, nadšeně souhlasíme. Přepáváme v kempu, kde jsou sprchy s teplou vodou, radujeme se z tohoto výdobytku civilizace a užíváme si dokud není bojler prázdný. Večer ještě objevujeme několik ropuch B. bufo spinosus. Ráno nacházím nedaleko od místní restaurace mrtvou užovku obojkovou, zřejmě ubitou lidmi. Posléze nacházím několik menších mezi kameny na břehu jezera. Rovněž se tu hojně vyskytují ještěrky P. muralis.

hygiena

Už je skoro poledne a musíme vyrazi dál, stoupáme skrz nádherný bukový les do nadmořské výšky asi 1900 m n. m. Na rozdíl od Durmitoru žijí uprostřed Biogradské lidé. Na vrcholcích míjíme salaše a místní nás zvou dovnitř na domácí sýr, chléb a pršut. Delikátní. Žijí tu jen sezóně, přes zimu se stahují dolů do měst, živí se hlavně chovem krav, ovcí a sběrem borůvek. S plnými břichy pokračujeme dál k jezeru Šiško. Potkáváme další místní, otce se synem, sběrače borůvek, dáváme jim ochutnat domácí slivovici a řeč přichází na vlky, medvědy a strach z nich. V Biogradské by především vlci měli být poměrně hojní. Dostáváme pár cenných rad a na otázku co máme dělat, když potkáme vlka, loví v brašně a z kusu hadru vytahuje obří revolver značky Zastava. Jeho šestnáctiletý syn se nenechává zahanbit a rovněž z tepláků vytahuje pistoli, prý malorážku. Do této doby jsem byl naprosto klidný, při pohledu na zbraně se mi do žaludku krade cosi studeného. Lidé jsou tu ale všichni přátelští, přespáváme poblíž salaší a část naší výpravy zastihují potíže žaludečního charakteru. V noci mě budí myši běhající pod stanem, pláně jsou jich plné. Pozoruji asi nejkrásnější noční oblohu, co jsem kdy viděl. Žádné světla z měst, ticho, temná obloha a tisíce hvězd.

Západ nad Biogradskou Gorou

pláně v horách

hrdě pózující sběrač borůvek

U pramenů doplňujeme vodu a potkáváme spoustu hnědých skokanů, ti nás provází v celé Biogradské, nehledě na nadmořskou výšku.

Pár fotek z cesty na nejvyšší vrchol - Crnou Glavu (2139m n. m.). Výstup byl snadný, srovnatelný s turistikou v Českých horách. Na vrcholu fotografuji otakárka a slézáme dolů k jezeru kde přenocujeme.

Papilio machaon

Další den ráno opět stoupáme od jezera nahoru k vysílači. U pramene se dáváme do řeči s dalšími sběrači borůvek, kteří nám vnuknou myšlenku podívat se k moři. Dostáváme několik tipů, neodoláváme ceně za vlak z Kolašína do Baru (5€). Kompletně měníme plány, zbývají nám 4 dny do odjezdu a my bezmyšlenkovitě pádíme dolů do Kolašína. Míjíme vysílač, zjišťujeme že je vojenský a hlídce se vůbec nelíbí můj fotoaparát. Ujišťuji je, že fotit již nebudu a pokračujeme dál. Potkáváme ještěrky Z. vivipara, bohužel moc rychle mizejí do děr a není čas na ně čekat, spěcháme na večerní vlak. Nedaleko od vysílače nacházíme na cestě další "bosňačku", zjevně ubitou lidmi (opět cca 2000 m n. m.).

Je odpoledne, slunce klesá níž a níž a Kolašín stále v nedohlednu. Klesáme po serpentinách dolů a naděje, že ještě tentýž den dorazíme k moři se stále zmenšovala. Kluci vzadu však na kamenité cestě, kde auta jezdí jen sporadicky, zastavili starou bílou dodávku s německou poznávací značkou. Dvě holky o pár let starší než my, měly transita předělaného na obytný a nabízely nám, že nás hodí do Kolašína. Neváhali jsme ani chvilku. Honza, z nás nejplynuleji mluvící Německy, naskočil dopředu, zbývajících 5 dozadu na postel. Kolašín jsme minuli a Honza ze předu hlásí, že nás hodí až do Podgorici a jestli nám to nevadí. Nevadilo. Černohorskou dechovku střídá hlasitý DnB, moc elektroniku nemusím, ale k téhle cestě seděla. Jinak než "na sardinky" už si cestování po Černé hoře představit nedokážu. Projíždíme okolo Skadarského jezera a Honza zepředu hlásí, že nás vezmou až do Baru, že je jim to vlastně jedno, míří do Albánie, dál do Turecka a čas mají až do září. V koloně před tunelem se k nám blížil policista, viděl dvě holky a chtěl si popovídat. Ležíme v kufru, ani nedutáme a já si na chvíli připadám jako nelegální imigrant. Kolona se rozjela a dál všechno probíhalo hladce. V Baru se nám nelíbí, pokračujeme tedy dál až za Ulcinj kde konečně kotvíme v kempu za městem. Chlapík v recepci spočítá cenu na "15€ for a whole car", naše řidička si s ním s úsměvem plácá, jede zaparkovat a se smíchem povídá cosi o "five guys in a trunk".

Ráno vyrážím na průzkum okolí kempu, cestou na záchodcích v kempu nalézám rosničku Hyla arborea.

N. tessellata lovící v řece u kempu (foceno z mostu).

Lokalita

a první T. hermani

Následující den nechávám kulturně zmožené kluky v kempu a na lehko v sandálech vyrážím k déltě řeky Bojany. Konečně mám čas plazy hledat a tak doufám, že potkám něco z pobřežní herpetofauny. Na mapě mi to připadalo jako kousek, je to však přes deset kilometrů, zkouším stopovat. Kolem mě projíždí jedno auto za druhým, nikdo nestaví. K Bojaně jsem došel chvilku před polednem, bylo nesnesitelné vedro a pomalu jsem ztrácel naděje. Na břehu řeky jsem ve vodě našel několik užovek N. natrix i N. tessellata, pod nohama mi mizí ještěrky P. muralis. Dál od vody ale vůbec nic, země je tak rozpálená, že se na ní ani nedá bosíma nohama stát. Zoufale obracím veškeré odpadky okolo cesty ve snaze něco najít, než se na mě nakonec přece jen usmálo štěstí. Dochází mi voda, sandály beru do ruky a zpátky to beru po pláži.

Nejspíše Z. longissimus?

Bojana

N. natrix

V. ammodytes

T. hermani

Lokalita želv zelenavých. Kusy pláže a celý pás lesa za pláží je pokrytý odpadky, nechápu.

A poslední fotografie, došli mi baterie. Hogna radiata, která mě překvapila ve stanu, když jsem si balil věci.

Zpátky jsme jeli vlakem přímo z Baru. Trať do Kolašína je zasekaná vysoko do skály kaňonu řeky Moracy a rozhodně stojí za projetí, krásné scenerie střídají dlouhé tunely, dole se klikatí průzračná řeka. Byl to parádní výlet a Černá Hora je nádherná země. I přes nepříznivá letní vedra jsme toho z herpetofauny viděli více, než jsem očekával, měli jsme štěstí.

Tomáš