Ježdění autem nemusím ani po běžných silnicích. Jednou před lety mě už jedno hovado do škarpy dostalo a hovada potkávám na silnicích neustále. Auto mám kvůli práci. Jinak pokud to jde jezdím na kole. I v zimě. Na kole mě to baví víc. Automobil beru spíš jako užitečnou věc, která je občas potřeba v rámci úspory času.

Stejně bych ale nechal každému svobodu. Omezení vedou spíš k průserům všeho druhu. Efektivní cesta je vzdělávat lidi a předávat jim zkušenosti ve všech spektrech jejich činnosti. Zrovna u "plechovek s motorem" je vidět, že osvěta stále chybí (a tresty a represe málo koho napraví). Znám hodně lidí (někteří byli i z bližšího okolí), které piksla s motorem připravila o život. Přesto přeji všem svobodu. Jsou zde jistá rizika a smrt je tedy občas přirozeným důsledkem. Problém je spíš v tom, že moderní člověk má ze smrti strach a nedokáže ji přijmout. A strach budí řev tupého davu a přihlouplé kopání kolem sebe v podobě zákazů. Vše jen pramení z omezenosti. Moderního člověka považuji za omezeného, a stejně tak společnost, kterou vytváří (duševní krEUtenismus).

Chovat budu co chci. Neřeším. Případně vrátím občanství. Až takovou hodnotu má pro mě svoboda. A s případnou možností úmrtí smířen jsem. Strach z tajemství na druhém břehu nemám. Samozřejmě, že člověk udělá vše, aby neštěstí nechodil naproti. Na rozdíl od mnohých beru smrt jako přirozené vyvrcholení lidské existence. A číhá všude. I v teplých kancelářích, koupelnách... Všechny tyhle paniky, přiblblé kvílení a podobné jevy jsou podle mě jen nedostatkem spirituality v člověku a vzdálení se své vlastní podstatě a skutečné přírodě. Čím dál tím více se mi nechce do této společnosti patřit. Mílovými kroky se vzdaluji úplně jiným směrem. Hadi k mému životu patří. Stejně třeba jako hory. Někteří lidé v sobě nosí zvláštní vášeň a touhu. A ta nesmí zemřít.