Inkubátor pro želvy

Vejce všech druhů želv při svém vývoji vyžadují relativně vysokou teplotu a především její malé a pozvolné výkyvy. Tyto podmínky nelze v umělých chovech splnit jinak než použitím umělého inkubátoru. Každý úspěšný terarista je proto dříve či později postaven před problém, jak si takovýto inkubátor postavit nebo pořídit. Na trhu existuje řada výkonných a spolehlivých zařízení, které lze jednoduše zakoupit, leč jejich cena asi každého začátečníka od nejisté investice odradí. V tomto článku bychom chtěli ukázat, že funkční a spolehlivý inkubátor pro menší počet vajec lze postavit během několika hodin a doslova za pár korun.
Inkubátory lze rozdělit podle konstrukce na dva základní typy: suchý a mokrý. V dalším textu si je podrobně popíšeme a srovnáme jejich přednosti a nedostatky.

Mokrý inkubátor

Tento typ využívá výhody velké tepelné kapacity vody a jejího jednoduchého způsobu ohřevu. Postavíte jej nejlépe z jednoho dostatečně velkého akvária s krycím sklem (50-100 l), jednoho menšího akvária nebo plastové bedny (15-25 l), 2 m2 polystyrénových desek o síle alespoň 3 cm, akvarijního topítka (do 100 W), digitálního teploměru s externím čidlem a jedné cihly. Vyřazené, ale stále funkční akvárium lze u nás naštěstí sehnat celkem snadno a téměř zdarma, zbytek potřebného vybavení je dostupný v prvním zverimexu a stavebninách za částku do 500-1000 Kč.
Akvárium postavíte na polystyrénovou desku a ostatními polystyrénovými plotnami pečlivě oblepíte všechny stěny. Doporučuji použít pro přichycení polystyrénu např. oboustrannou lepící pásku, abyste nádrž zcela neznehodnotili. Do akvária vložíte topítko a doprostřed cihlu. Po její horní okraj nalijete vodu. Na cihlu umístíte menší skleněnou nebo plastovou nádrž, která bude tvořit samotný inkubační prostor.
Akvárium přikryjte krycím sklem s přesahem asi 2 cm tak, aby mezi horní hranou akvária a krycím sklem zůstala po celém obvodu asi třímilimetrová větrací mezera. Tudy povedete i kabeláž. Termostat topítka nejprve nastavíte na ca. 25 °C a umístíte teplotní čidlo do prostoru, kde budou vejce. Po několika hodinách se teplota na teploměru ustálí, a tak můžeme i spínací teplotu topítka upravit podle požadované teploty v prostoru u vajec.
Inkubace suchozemských želv by měla probíhat nejlépe někde při 31-32 °C, ale existuje možnost, jak tuto teplotu zajistit i pomocí laciných akvarijních topítek s limitem do 30 °C. V akváriu s rybičkami je totiž obvykle kromě topítka instalováno vzduchování nebo filtrace, která zajišťuje rovnoměrné promíchání vody. Pokud však umístíte topítko na úplné dno nádrže, bude teplá voda stoupat k hladině, zatímco chladnější voda zůstane u dna. Rozdíl tak může činit třeba 4-5 °C a bude tím větší, čím silnější topítko budete mít. Proto zatímco teplota v inkubačním prostoru bude 32 °C, postačí nastavení spínací teploty topítka jen na 28 °C, ale i méně.
Vzhledem k vytápění odspodu je největším problémem mokrého inkubátoru kondenzace vody na krycím skle. Existuje však několik možností, jak se jí zbavit. Krycí sklo je potřeba velmi dobře zaizolovat přilepením silné polystyrénové desky. Těsně pod krycí sklo je dobré přichytit látku, která nasaje kondenzující vodu a zabrání tak jejímu skapávání. Na stěnu akvária je možné pověsit a trvale zapojit topný kámen s nízkým výkonem (ca. 6 W), který vzduch pod krycím sklem ohřeje na trochu vyšší teplotu a zamezí tak kondenzaci vody na skle. Je také možné nechat kondenzaci volný průběh a vytvořit si vlastní kryt s šikmou stěnou, po které bude kondenzační voda jednoduše stékat zpět do spodní nádrže.
Pro zdravý vývoj mláďat je vhodnější zavést v inkubátoru denní a noční chod střídání teplot. Stačí k tomu pořídit ještě spínací hodiny a druhé akvarijní topítko. To první zapojíte trvale do elektrického proudu a na stupnici termostatu nastavíte nižší (noční) teplotu. Druhé topítko bude spouštěno spínacími hodinami a nastavíte na něm teplotu vyšší (denní). Díky velké tepelné kapacitě vody a dobré izolaci bude teplota kolísat jen velmi pomalu a pouze o několik stupňů (asi 2-3 °C), což velmi přesně simuluje podmínky vajec zahrabaných v patnácticentimetrové hloubce pod povrchem půdy na přirozeném stanovišti.
Izolace akvária polystyrénem se vyplatí. Kondenzace vody na stěnách se omezí nebo zastaví a izolace znamená i nemalou úsporu elektřiny. Její spotřeba u asi 75 l velkého akvária s izolací 3 cm bude jen okolo 15 W. Při provozu 100 dnů za rok pak vyjdou náklady na elektřinu u dobře zatepleného inkubátoru asi na 120 Kč, zatímco při izolaci polystyrénem o síle jen 1 cm to bude třikrát víc. Je možné použít i silnější izolaci, ale v takovém případě již nelze dosáhnout dostatečného kolísání teploty při dvouteplotním inkubačním režimu.

Suchý inkubátor

Druhou možností je inkubace vajec v suchém prostoru, kde voda v malé misce slouží pouze ke zvlhčení vzduchu. Existuje velké množství použitelných konstrukcí, proto se omezíme jen na ta nejjednodušší řešení. K vytvoření takového inkubátoru potřebujete plastovou bednu, polystyrénové obložení, topný kabel nebo žárovku, termostat, digitální teploměr s vnějším čidlem a plastovou bedýnku nebo akvárium jako inkubační prostor.
Velkou plastovou bednu obložíte polystyrénem (inkubátor lze postavit přímo spojením silných desek polystyrénu). Do horního víka, které rozvádí teplo, instalujte topný kabel a do prostoru, kde budou uložena vejce dejte termostat a čidlo teploměru. Jedním z nejlacinějších způsobů ohřevu inkubátoru je použití obyčejné žárovky. Jedná se ale o zdroj tepla s poměrně vysokou teplotou a v malém prostoru inkubátoru může docházet k lokálnímu přehřátí části vajec, zatímco teploměr umístěný na jiném místě bude ukazovat správnou teplotu. Je proto výhodnější použít topný kabel nebo ještě lépe topný kámen s vyšším výkonem. Inkubátor je třeba doplnit o výparník s otevřenou vodní hladinou (misku s vodou), který zajišťuje dostatečnou vlhkost.
Celé takto navržené zařízení má malou tepelnou kapacitu. Okamžitě po otevření nebo přerušení elektrického proudu teplota klesne, a tak je výhodnější přidat do inkubátoru více hmoty, která teplo akumuluje a udrží. Lze například vytvořit speciální víko inkubátoru zalitím topného kabelu do tenké betonové desky. Dno inkubátoru může být opatřeno šamotovými cihlami, které dlouho drží teplo. Takto vytvořený masivnější inkubátor eliminuje rychlé výkyvy teploty způsobené sepnutím a vypnutím silnějšího zdroje tepla nebo vnější vlivy.

Výhody a nevýhody obou typů

Vodní inkubátor je stabilní a málo citlivý k přehmatům. Než se změní teplota celé vodní masy, skla, cihel a veškerého dalšího obsahu, může to trvat velmi dlouho, a tak zůstává chovateli čas na korekci přehmatu. V krajním případě je dokonce možné do nově postaveného a nevyzkoušeného inkubátoru umístit vejce a teplotu postupně a pozvolna zvyšovat, protože riziko jejich přehřátí je dosti malé. Tento typ inkubátoru postavíte z běžně dostupných součástek. Je to tedy ideální volba pro začátečníka bez zkušeností a s hromadou právě získaných vajec v misce. Umístit se dá i do relativně chladného prostředí nebo prostředí s kolísající okolní teplotou, protože teplota uvnitř prakticky nekolísá (výše popsaný inkubátor se ochladí o 3 °C za 12 hodin, jestliže jej zcela vypneme). Za jeho hlavní nevýhodu je nutno označit velikost a hmotnost (nepřemístitelnost) celé konstrukce v poměru k počtu vajec, které můžete uvnitř inkubovat (ca. do 50).
Naopak „suchý“ inkubátor vyžaduje trochu více přípravy (např. termostat lze zakoupit obvykle jen přes internet) a následného zkoušení, co všechno "to" může udělat. Riziko špatného nastavení teploty je totiž mnohem větší. Stoupá tak možnost přehřátí vajec a konec chovatelským nadějím. Jeho výhodou je naopak lehčí konstrukce, snadnější přemístitelnost a skladnost vajec, takže se lépe hodí pro větší chovatele. Zatímco vstup do mokrého inkubátoru je možný pouze shora, suchý typ je daleko flexibilnější.
Vhodnost toho kterého typu inkubátoru se řídí aktuálními potřebami a možnostmi. Bývalí akvaristé pravděpodobně využijí nepoužívané součásti své původní výbavy, naopak ten, komu nahání hrůzu představa prasklého a vyteklého akvária, zcela jistě upřednostní suchý typ inkubátoru.

Umístění

Krátce je třeba se zmínit taky o vnějších podmínkách, které mohou na vejce v inkubátoru působit. Při jeho umístění je třeba zvážit, zda nebude vnější teplota příliš ovlivňovat jeho funkci. Zcela nevhodné je jeho umístění v příliš teplé místnosti (na neizolované půdě, ve skleníku, na slunci, v kotelně). Pokud vnější teplota přesáhne nastavené teploty termostatu uvntř inkubátoru, mohou se vejce snadno přehřát. Naopak v chladném prostředí (např. sklep) hrozí při dlouhodobějším výpadku elektrického proudu prochlazení vajec. Nejlepším místem pro umístění inkubátoru je klidný, temný kout v domácnosti, jejíž teplota bude okolo 22 °C a příliš nekolísá. Zde budou vejce téměř v bezpečí. Pokud se rozhodnete přesto inkubátor umístit v místnosti s většími výkyvy teploty, rozhodně postavte vnitřní část inkubátoru co nejmasivnější a dbejte na dostatečnou vnější izolaci.

Jak zařídit inkubační prostor

Dosud popsané vybavení inkubátoru pouze zajišťuje optimální teplotu a vlhkost prostředí. Neméně důležitý je však také prostor, ve kterém se vejce přímo nacházejí. Může to být malé akvárium nebo plastová krabice či miska. Vždy by to však měl být prostor dobře ohraničený, aby vylíhlé mládě nemohlo uniknout jinam a třeba se i utopit nebo popálit o zdroj tepla.
Do této nádržky nasypete vlhký vermikulit nebo další vhodné substráty, které mohou být vlhké, a přitom jejich povrch díky kapilárním silám vodu odvádí. Vermikulit je téměř univerzálním, inertním, a tedy neplesnivějícím materiálem, proto je mezi chovateli velmi oblíben. Je snadno nasákavý, a přitom na povrchu suchý, protože dobře vodu drží v kapilárách vlastní struktury. Vermikulit samotný pravděpodobně ve zverimexu neseženete. Lze jej koupit nejsnáze na dobírku na internetu. V případě opravdové nouze se však téměř v každém zverimexu prodává, ale jen jako součást tzv. „kočičí trávy“ (směs semen a vermikulitu). Od semen lze tento vermikulit oddělit snadno rozplavením – semena klesnou ke dnu, zatímco vermikulit plave. Různé vlhkosti substrátu lze dosáhnout smícháním suchého a mokrého vermikulitu.
Vzdušná vlhkost v inkubátoru by měla dosahovat okolo 80-90%. U některých druhů suchozemských želv (zejména těch evropských) může vlivem příliš vlhkého substrátu docházet v průběhu inkubace k praskání vajec. Proto je v těchto případech lépe zvolit substrát jen mírně vlhký nebo zcela suchý a raději zvýšit vzdušnou vlhkost v inkubátoru na 90 %. Lze doporučit i použití zcela suchého umělého podkladu, jakým může být například molitan nebo nopková fólie. Oba podklady lze také s úspěchem kombinovat. Vlhký vermikulit pokrytý částečně nopkovou fólií s vejci umožní inkubaci vejce v suchu, zatímco mladá želva se může po vylíhnutí zahrabat do sterilního substrátu, kde ještě několik dnů tráví zbytek žloutkového vaku ve vlhku a teple.

Inkubace vajec

Vejce se do substrátu zahrabávají jen maximálně z ½. Zárodek dýchá celým povrchem skořápky, a proto nesmí dojít ke kontaktu vejce se skapávající vodou. Ta ucpe kapilární póry a zárodek se udusí. Vejce je proto nutno přikrýt vzdušným, savým, a přitom suchým materiálem, který je schopen případnou skapávající vodu absorbovat. Výhodné je použít suchý mech (rašeliníky nebo spletené chuchvalce mechů s dlouhými stélkami a bez zeminy, které naleznete na zarůstajících suchých loukách, pastvinách a v křovinách; nedoporučuji drobné nebo naopak hustě trsnaté lesní mechy kontaminované rostlinnými zbytky, humusem nebo zeminou, které mohou plesnivět) nebo zmuchlaný toaletní papír.
Navštěvovat inkubátor je vhodné jen velmi krátce (2-3 minuty) a to nejlépe pouze jednou denně. Při otevření teplota uvnitř inkubátoru prudce klesá, což může mít vliv na vývoj zárodku. Na druhou stranu během takto krátké doby teplota samotných vajec zůstává prakticky nezměněná, a tak pokud je inkubátor dostatečně masivní s velkou tepelnou setrvačností (voda, cihly), původní teplota se uvnitř obnoví během krátké doby, a to dokonce bez nutnosti sepnutí elektrického topítka.
Těsně po snůšce lze s vejci opatrně, ale celkem volně manipulovat. Od okamžiku vložení vajec do inkubátoru a začátku inkubace však nesmí dojít k jejich prudkému pohybu ani otáčení. Změna polohy zárodku může mít totiž za následek jeho zadušení. Tomu lze předejít vepsáním data snůšky a značky samice na horní stranu vejce.
Vejce jsou nejprve našedlá nebo šedorůžová. Teprve 2-3 den od počátku inkubace se na horní straně objeví bílá skvrna, která se rozšíří postupně v dalších několika dnech přes celé vejce. Vejce je možné také prosvítit. Abychom se vyvarovali pohybu s vejci, je dobré je prosvítit přímo v substrátu, kde je uloženo. Úzkou baterku nasměrujeme na vejce šikmo shora a svítíme zboku na jeho špičku. Asi v 1/8 inkubace se začnou objevovat krvavé žilky a v 1/6 inkubace začíná být viditelný zárodek jako tmavá skvrnka, která se postupně zvětšuje a šíří. Někdy jsou patrné již v ¼ inkubace pohyby zárodku. Asi od ½ inkubace je vejce zcela neprůsvitné.
Častým chovatelským zklamáním bývají neoplozená vejce. Objevují se prakticky v každém chovu a obvykle jich bývá 10-20 %. Zejména při chovu pouze několika zvířat mohou zůstat samice dlouhodobě neoplozené, ale přitom zcela normálně snášejí, takže celá snůška je zdánlivě v pořádku, jen se z ní nic nevylíhne. Pozor také na podávání antibiotik, která zárodky ve vejcích spolehlivě zabíjejí.
Neoplozená vejce zůstávají stále čirá a průsvitná po celou dobu inkubace. Obvykle vydrží po celou dobu, ale mohou se objevit i záprdky, v nichž hnilobné plyny vejce po několika dnech roztrhnou. Takové vejce je třeba co nejrychleji z odchovného prostoru odstranit a potřísněná okolní vejce dosucha očistit.
Pokud dojde k prasknutí skořápky vejce s živým zárodkem, není ještě nic ztraceno. Nebyla-li poškozena blanka pod skořápkou a z vejce nevytéká bílek, je možné vzniklou trhlinu snadno zacelit. Rozehřejte včelí vosk třeba v hliníkové misce od čajové svíčky a zapíchněte špendlík do sirky nebo špejle. Hlavičku špendlíku pak namáčejte do vosku a následně opatrně nanášejte vosk do praskliny. Zacelené vejce umístěte do sušší části inkubátoru, aby nemohlo absorbovat další vodu. Z většiny takto poškozených vajec se vylíhne zdravá želva.

Informace zde uvedené se týkají především odchovu suchozemských želv. Při uvážlivém pročtení je však možné je využít při stavbě inkubátoru pro jakékoliv jiné zvíře. Přeji vám proto co nejvíce vyvedených želv, ale i dalších vejcorodých plazů.

Luboš

Související články

* Co žereš a piješ, želvo?
* Venkovní bouda pro suchozemské želvy