Co žereš a piješ, želvo?

Základní podmínkou správné výživy mediteránních suchozemských želv je především pestrost stravy. Ve volné přírodě dospělí jedinci téměř denně procházejí své teritorium o rozloze až několik hektarů (zejména samci) a vybírají si vhodnou a pestrou stravu sami. Nikdy nesnědí velké množství jediného druhu – už jen proto, že drtivá většina divokých rostlin není ani z pohledu zvířete tak chutná jako obyčejné jablko, rajče nebo hlávkový salát. Někdy želvy samy dobrovolně konzumují i rostliny pro člověka jedovaté, ale obvykle v takovém množství, které jim nezpůsobuje problémy. Dokonce tak možná činí záměrně z důvodu trávení, podpory imunitního systému nebo ochrany proti střevním parazitům podobně jako my používáme léčivé rostliny.
Želvy jsou v potravě velmi konzervativní – dlouho si na změnu jídelníčku zvykají a často a rády se vracejí ke svým dříve oblíbeným pochoutkám. Ve skupině sestavené z želv příchozích od jiných majitelů se projevuje značná heterogenita v oblibě různých druhů potravy. Zatímco jedna želva dokáže doslova přiběhnout na jakékoliv červené jídlo, jiná dává přednost brukvovitým rostlinám a jiná zase nesnáší bílkovinnou potravu. Pouze jedinci držení společně v chovné skupině po dlouhou dobu mají obvykle podobné stravovací návyky.
Strava v zajetí by měla zcela odpovídat dostupnosti potravy v domovině želv. Přehnaný přísun energeticky vydatnějších dvouděložných rostlin nebo dokonce kulturních plodin může u větších druhů želv s efektivním metabolismem indukovat prudký a nesprávný růst krunýře, zažívací problémy, nedostatek vápníku a vitamínů a v extrémním případě mohou být i prvotní příčinou úmrtí jedince.
Podíl divokých rostlin v potravě by měl dosahovat v závislosti na druhu 80-95 % veškeré stravy. Samozřejmě je možné podávat jako doplněk také některé ovoce a zeleninu. Nutričně výživnější stravu lze nabídnout na podzim, kdy je i pro divoké želvy přirozeně dostupnější. Na jaře je naopak lépe se ovoce a zeleniny vyvarovat a jídelníček zpestřovat větším množstvím květů a zelených rostlin.
I když si to možná někomu nebude líbit, sám dospělým želvám dopřávám asi z 20 % i vydatnější stravu, přičemž u mláďat vše omezuji jen na minimum a používám zeleninu jen jako zpestření jídelníčku. Zkrmit je možné slupky od okurek (celé okurky), kousek rajčete, mrkve, v nouzi i salát, listy ředkviček, jahodu, kousek jablka a dalšího ovoce. Samostatnou kapitolou jsou melouny, které doplňují želvám tekutiny. Nikdy však nezkrmuji červenou, sladkou a energeticky vydatnou dužninu, ale jen slupky, které želvy dokonale vyžerou. Znovu upozorňuji, že tuto stravu považuji za vhodnou pouze jako doplněk (podávám ji ve „druhé vlně“ asi půl hodiny po bylinné kúře), pouze pro dospělé želvy a častěji pouze v době snůšek a na podzim, tedy v obdobích, kdy si želvy musí utvořit dostatek zásob.
Suchozemské želvy jsou převážně býložravé, bílkoviny živočišného původu jsou pro ně ve volné přírodě obtížně dostupné. Jejich podíl by měl být u mladých jedinců zcela zanedbatelný, v pozdějším věku lze přidávat 1-2 % bílkovinné stravy v podobě kočičích granulí, malého kousku vařeného masa nebo žížal, a to především samicím v době snůšek. V praxi to však znamená maximálně žížalu nebo několik granulí týdně. Větší množství bílkovin enormně zatěžuje ledviny a může být snadno příčinou úmrtí jedince na dnu nebo ledvinové kameny (jejichž příčina může být i v chronické dehydrataci zvířete, ke které dochází v příliš suchém prostředí chovu).
Spíše než k živočišné potravě se želvy dostanou k trusu jiných živočichů, který s oblibou pojídají. Především psí výkaly obsahují velké množství natrávených bílkovinných zbytků a vápníku, takže z dietologického hlediska by mohly být velmi vhodným doplňkem stravy, avšak je třeba důrazně varovat před nebezpečím začervení. Někteří chovatelé například podávají výjimečně bobky králíků nebo morčat (kde je nebezpečí nákazy menší) k obnovení nebo podpoření střevní mikroflóry želv léčených antibiotiky.
Strava želv je také velmi diskutována z důvodu nezbytného zastoupení vápníku a fosforu v konzumovaných částech rostlin a jejich vyváženého poměru. Protože je to téma obsáhlé, sem se bohužel už nevleze, takže snad příště.
Následující řádky budou patřit několika běžným druhům rostlin, které je možné najít skoro za každým domem a které jsou vhodnou základní potravou pro většinu suchozemských želv.

smetánka lékařská (Taraxacum officinale) – Vynikající krmná rostlina pro všechny druhy herbivorních želv. Je zdrojem draslíku, sodíku, fosforu a železa. Listy jsou bohatším zdrojem vitamínu A než mrkev a obsahují určité množství vitamínu B, C i D. Roste v neudržovaných trávnících a na čerstvě zrytých půdách. Nejhodnotnější jsou mladé, šťavnaté listy, proto rostliny v době dlouhého sucha občas zavlažíme. Želvy konzumují listy a květy ochotně po celý rok. Pro mláďata, která přes zimu nehibernují, se vyplatí vyrýt před zamrznutím půdy kořeny, které uložíme do sklepa do vlhkého písku. Pokud je sklep dostatečně studený, rostliny téměř nerostou, takže je můžeme podle potřeby načasovat přenesením do teplejšího prostředí.

pampeliška srstnatá + podzimní (Leontodon hispidus, L. autumnalis), škarda dvouletá (Crepis biennis) a ostatní škardy – jsou to rostliny podobné smetánce, jen trochu více chlupaté. Starší listy želvy moc rády nemají, ale pár květů si obvykle rády vezmou. Dáte-li jim vybrat mezi těmito rostlinami a smetánkou lékařskou, hádejte, co vyhraje...

mléč zelinný (Sonchus oleraceus) – má podobné vlastnosti jako smetánka. Želvy rády žerou květy i listy, protože jsou šťavnaté, hladké a křehké. Je to rostlina otevřených stanovišť – roste na okrajích polí nebo na rumištích. Bohužel najít jeho větší množství v přírodě na jednom místě je dosti obtížné.

jetel luční (Trifolium pratense) – obsahuje fytoestrogenní hormony stimulující tvorbu progesteronu u samic, proto je vhodným doplňkem stravy zejména v jarním období před snůškami. Vyžaduje vlhčí klima, takže na polích se pěstuje ve vyšších polohách. Lze jej však snadno nalézt na druhově bohatších loukách nebo na mezích a je možné jej s úspěchem vysévat ze zakoupených semen také na volná místa ve výběhu.

tolice vojtěška (Medicago sativa) – obsahuje fytoestrogenní hormony podobně jako jetel luční, ale zvířatům tolik nechutná. Protože se hojně pěstuje a snadno zplaňuje, je dnes v krajině prakticky všudypřítomná.

jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata) a ostatní druhy – uvádí se u něj vysoký poměr vápníku a fosforu (20:1), je tedy velmi vhodným krmením.

locika kompasová (Lactuca serriola) je běžnou rostlinou rumišť a okolí městské zástavby. Jako mladá se zkrmuje dobře, později značně dřevnatí a sesychá.

svlačec rolní (Convolvulus arvensis), opletník plotní (Calystegia sepium) – jsou rostliny oblíbené především brzy na jaře, kdy jsou jejich pletiva šťavnatá a křehká.

svízel bílý (Galium album) a snad i jiné hladké svízely – jsou želvami konzumovány zejména brzy na jaře jen jako doplněk. Později zdřevnatí a stanou se nepoživatelnými.

rozrazil trojlaločnatý (Veronica triloba) – jarní plazivá rostlinka na ruderálních stanovištích, podél zdí a na trávnících, která může sloužit jako doplněk časně jarní stravy.

jetel plazivý (Trifolium repens) – někdo jej sice doporučuje jako vhodnou potravu a já jej jako příměs občas zkrmuji bez následků, ale některé klony mohou ve větší míře obsahovat kyanogenní glykosidy, které se v organismu rozkládají na kyanidy. Ty jsou toxické jak pro člověka, tak pro zvířata. Nedoporučuji proto podávat větší množství.

ptačinec žabinec (Stellaria media) – roste a kvete po celý rok (dokonce i za teplejšího počasí v zimě), může tedy sloužit jako potrava i pro mláďata. Je to rostlina stinnějších a vlhčích míst.

Brukvovité rostliny, například řeřišnice hořká (Cardamine amara), kyčelnice cibulkatá (Dentaria bulbifera), kyčelnice defítilistá (Dentaria enneaphyllos), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris), hulevník lékařský (Sysymbrium officinale), jsou druhy rostoucí na loukách, v lesích i na jiných biotopech ve větším množství, takže se dají pohodlně sbírat. Tvoří pestrou mozaiku v časně jarním období, takže je z čeho vybírat a zpestřit želvám začátek sezóny.

trávy – jsou základem pro výživu velkých želv s velmi efektivním metabolismem. Evropské druhy (snad kromě želvy vroubené - T. marginata), trávy ani seno téměř nekonzumují.

Některé další druhy považované za jedlé, které sám nemám vyzkoušené:

hořčík jestřábníkovitý (Picris hieracioides) – celkem chlupatá drsnolistá rostlina, která by mně určitě nechutnala, ale želvy na ni možná mohou mít na jaře jiný názor.
listy trnovníku akátu (Robinia pseudacacia) – rostlina je pro člověka jedovatá.
štírovník růžkatý (Lotus corniculatus) – podobně jako jetel plazivý může obsahovat kyanogenní glykosidy.
plamének plotní (Clematis vitalba) – pro člověka jedovatý.
hluchavka bílá a nachová (Lamium album, L. purpureum) – pravděpodobně chutná strava zejména na jaře.
ostružiník křovitý (Rubus fruticosus) – mladé větvičky a listy.
ibišky (Hybiscus spp.) – květy jsou pravděpodobně pro želvy velmi chutnou a hodnotnou stravou.
rozchodník bílý (Sedum album) – je to sukulentní rostlina, která v pletivech zadržuje spousty vody, proto může být pro želvy zajímavá, i když asi ne příliš chutná.
vikev ptačí (Vicia cracca) a další vikve – vhodná potrava v dubnu a květnu, kdy nejsou ještě dřevnaté.
chmel otáčivý (Humulus lupulus) – mladé výhonky.
sléz lesní (Malva sylvestris) a další slézy – celá rostlina, především květy.

Co bychom zkrmovat neměli

Ač je většina našich planě rostoucích druhů poměrně nejedovatá, nelze se podle tohoto pravidla řídit. Nejen některé druhy, rody, ale i celé rostlinné čeledě jsou napěchovány jedovatými látkami. Takovou čeledí jsou například pryskyřníkovité se druhy oměj jedhoj, oměj vlčí mor, oměj šalamounek nebo pryskyřník lítý, a čeleď miříkovité, v níž svým názvem určitě zaujmou bolehlav plamatý, krabilice mámivá nebo rozpuk jízlivý. Mnohé z nich jsou přítomné na senokosných loukách, a tak je třeba dávat pozor na jejich koncentraci. V ideálním případě by měly želvy dostávat zelenou roztříděnou potravu tak, aby si mohly svobodně vybrat. Namíchaná nebo dokonce posekaná směs s příměsí nevhodných druhů může být příčinou třeba i mírné otravy, nebo budou želvy tuto směs složenou z převážně chutných druhů odmítat.
V létě se na zahradě mohou objevit i mediteránní jedovaté rostliny, jako například oleandr (Neerium oleander). Celá rostlina je prostoupena toxiny, které se uvolňují například také při hoření dřeva. Přítomnost oleandru a dalších velmi toxických rostlin (například azalky, rododendronů, čemeřic atd.) v domácích i venkovních podmínkách v dosahu želv je velmi riziková, protože jedinec nemusí nezbytně čichem rozeznat toxiny ve šlechtěných kultivarech. Želva prostě zkusí, jak to chutná, a pokud sežranou část spolkne, může nastat značný problém.
Za nevhodné rostliny ke zkrmení lze také považovat druhy obsahující krystalky šťavelanu vápenatého ve svých pletivech (například špenát, mangold nebo reveň). Mnohé z rostlin želvy obvykle nekonzumují pro jejich aromatičnost (například šalvěje, měsíček lékařský).
Zejména mladým želvám nezkrmujeme ani rostliny pro ně chutné, třeba naklíčené luštěniny, které obsahují velké množství proteinů, po kterých želvy nepřiměřeně rostou. Při výživě bohaté na jednoduché cukry a bílkoviny dochází k rychlému růstu jedince, postupnému odvápnění kostí a k deformacím krunýře.

Voda – základ života (?)

Se stravou úzce souvisí dostatek tekutin. V ideálních podmínkách pijí podle mých zkušeností mediteránní želvy minimálně. Zvýšený příjem vody indikuje vždy buď nevyhovující podmínky nebo nemoc zvířete. Jedním z nejodolnějších druhů vůbec z tohoto pohledu je želva stepní (Testudo horsfieldi) která přečkává až devět měsíců v hibernaci a v podmínkách polopouště se i v sezóně dostane k vodě jen ojediněle (ta je navíc většinou mírně slaná). Suchozemské želvy proto s vodou velmi dobře hospodaří – většinu jí získávají z potravy. Za suchého a teplého počasí se zahrabávají do substrátu tak, aby měkké části těla byly co nejvíce ve vlhku pod povrchem půdy. Přebytečnou vodu zadržují v análním vaku, z nějž ji čerpají v období opravdového nedostatku. Anální vak pak vyprazdňují nejčastěji za silnějšího deště, při páření nebo na svoji obranu.
V případě žízně želvy ve volné přírodě buď v dešti chytají jednotlivé kapky do otevřené tlamy nebo vyhledávají louže, ze kterých pijí. I když se občas doporučuje ponechat želvám ve venkovním výběhu volný přístup k vodě, není to pravděpodobně nutné. Želvy pijí ze stojaté vody, která je plná sinic a bakterií, jen velmi málo. Je obvykle lepší celý venkovní výběh jednou týdně pořádně zalít – želvy mají možnost se napít, obvykle se i vyprázdní. Pravidelným kropením lze podpořit i aktivitu samců, kteří obvykle po „dešti“ velmi ochotně páří.
Největší riziko dehydratace existuje u želv mladých, dlouhodobě chovaných doma v suchém prostředí nebo nesprávným zimováním při nízké vlhkosti vzduchu. V domácích podmínkách výběhu musíme počítat s konstantně suchým vzduchem nejen přes den, ale i v noci. Musíme proto želvě nechat možnost se zahrabat na noc například do hromady listí, kde si vytvoří vlastní mikroklima, výběh občasně rosit (nebo spíše decentně zalévat). Pokud chcete nabídnout želvám vodu, je nezbytné ji pravidelně denně vyměňovat. Je lepší spíše nabídnout želvě alespoň zčásti svěží, čerstvě opláchnutou potravu, na níž značná část vody ulpí. Jednou za týden je výhodné želvu koupat, protože tak uvidíme, jak se jí žije. Pokud pravidelně při koupeli pije, nejsou podmínky domácího chovu ideální. Želvu však koupeme ve vlažné vodě, a to pouze tehdy, pokud je aktivní. Sloupec vody by neměl být vyšší než je horní okraj krunýře, aby želva vždy dosáhla na dno.
Samostatnou kapitolou jsou mláďata, která jsou velmi citlivá na dehydrataci. Jedním z důvodů, proč se mláďata sluní a aktivují jen krátce, je právě rychlá ztráta tekutin na slunci nebo pod lampou. V každém teráriu musí být proto kromě suché a teplé zóny i chladnější a vlhký (občasně až téměř mokrý!) kout, kam se želva zahrabe. Na druhou stranu přijímají mladé želvy vodu celým povrchem těla, takže k dostatečnému přísunu tekutin jim stačí noční nebo téměř celodenní pobyt ve vlhkých pilinách či ve vlhkém bukovém listí. Miska s vodou je proto jen zbytečným potenciálním zdrojem infekce.
Parádní manuál, jak vypadá zelené krmení, je například tady:
http://www.tlady.clara.net/TortGuide/Diet.htm#plant list

Je toho tu hodně, takže bych se nedivil, kdyby až sem dočetlo jen pár lidí. A ještě by se o rostlinách dalo psát dál a dál... Ale pokud jste tu nakonec přece jen skončili, tak pište. Text můžeme postupně doplňovat. Všechny želvaře zdraví

Luboš

Související články

* Venkovní bouda pro suchozemské želvy
* Inkubátor pro želvy