Komentář k článku

Ideálním prostředím pro suchozemské želvy v letním období je venkovní výběh. Ne vždy jsou však v létě příhodné klimatické podmínky, ať už je to velmi suché a teplé počasí nebo naopak deštivo a chladno, a tak by součástí každého takového zařízení měl být vhodný úkryt.

Přirozenou snahou suchozemských želv za nepříznivého počasí je vyhledat bezpečný prostor s optimálním mikroklimatem. Takže pokud vhodná útočiště ve výběhu chybějí, mají želvy zoufalou snahu se zahrabat a ukrýt kdekoliv jinde. Velmi úspěšně se tímto způsobem dovedou maskovat želvy čtyřprsté (Testudo horsfieldi), které ve volné přírodě dokáží i v tvrdé půdě vyhrabat až 3 m dlouhý tunel. Ochotně se zahrabávají i někteří jedinci želvy zelenavé (Testudo hermanni), což mnohdy vede majitele k zoufalému hledání zvířete po celé zahradě a širém okolí nebo naopak k neopodstatněnému úprku k veterináři s "nemocnou a apatickou želvou, zahrabanou týdny pod zemí”.
Při dlouhodobém vystavení zvířat našim klimatickým podmínkám bez možnosti přirozeného úkrytu je zbytečně ohrožujeme možností dehydratace, teplotnímu stresu nebo zápalu plic. Naopak s vhodným úkrytem můžeme želvy chovat venku prakticky po celý rok.

Nejprve si všimněme přirozeného chování želv: za slunného, suchého a velmi teplého počasí se zahrabávají hluboko, často až po horní okraj krunýře, do sypké zeminy. Snaží se tak minimalizovat ztrátu vody, která jim v této době hrozí, a kontaktem spodní části krunýře s chladnějšími spodními vrstvami půdy regulují svoji tělesnou teplotu. Pro želvu je výhodné zůstat takto i přes noc, protože vyhřátá zemina akumulované teplo postupně vydává a ochlazuje se pomaleji než samotný okolní povrch. Zahrabány vydrží proto želvy v době letního klidu i několik dnů, v některých případech dokonce i týdnů bez jakékoliv újmy na zdraví.

Z předchozích řádek je patrné, že zcela nevhodným příbytkem bude černě natřená dřevěná bouda s pevným dnem vystavená polednímu slunci - ani Vám by totiž nebylo příjemně na nevětrané a nezateplené půdě starého domu, kde za slunečného dne mohou vystoupit teploty až ke 40 °C. Želvy proto často nedobrovolně opustí brzy ráno takový úkryt, aby se do něj vrátily teprve navečer. Správná noclehárna proto musí umožňovat relativně chladný denní a relativně teplý noční úkryt (v porovnání s okolím). Znamená to, že střídání denní a noční teploty by mělo být co nejmenší. Přitom je vhodné, aby průměrná denní teplota takového příbytku byla o něco vyšší než průměrná denní teplota okolí.
Kvalitního ubytování pro želvy dosáhneme následujícím způsobem: Stěny boudy postavíme nejlépe ze dřeva, voděodolné dřevotřísky nebo OSB desky. Její vnitřní prostor navrhneme asi o 30 cm širší a delší tak, abychom vnitřní dřevěné stěny mohli obeskládat cihlami. Rozměry volného prostoru pro jednu až několik málo dospělých želv postačí cca. 30x80 cm s výškou 30 cm. Je lépe vytvářet spíše delší a užší prostor, v němž je sálání svislých stěn intenzivnější a výměna vzduchu i za větrného počasí pomalejší. Pokud chceme účinnost přirozeného akumulátoru tepla ještě zvýšit, vložíme mezi dřevěné opláštění a cihly tenký izolační polystyrén. Vnější izolace ještě více zpomalí kolísání teploty vnitřního prostoru.
Boudu navrhneme bez podlážky jen s hliněným dnem. Krycí víko vyrobíme tak, aby se dalo snadno odnímat nebo alespoň zvednout. Kryt z vnitřní strany raději polystyrénem neizolujeme - teplo prostupující za slunečného počasí dovnitř zajistí vyšší průměrnou teplotu vnitřního prostoru, i když cihlové stěny většinu tepla pohltí. Sáláním tepla shora navíc želvy brzy ráno zaregistrují slunečné počasí a dříve se vylézají ohřát. Vnitřek boudy naplníme dubovým nebo bukovým listím, směsí písku a rašeliny nebo jiným neprášivým substrátem, který není zdrojem spor plísní pro dýchací ústrojí želv.
Cihly působí jako výborný akumulátor tepla nashromážděného přes neizolovanou střechu a přístřešek tak trochu funguje jako miniaturní jeskyně nebo nora. Ve dne teplota uvnitř poroste pomalu a bude nižší než teplota venkovní. V noci pak hmota cihel brání rychlému ochlazení. Jak cihlové stěny, tak i vnitřní plocha boudy, se ochlazují pomalu. Odpadá tak například starost o želvy v době prvních podzimních nočních mrazů. Chladnější vzduch znamená i vyšší relativní vzdušnou vlhkost přes den, zatímco v noci nebo za deště, kdy se vlhkost venkovního vzduchu zvyšuje až téměř ke 100 %, není v přístřešku nikdy tak vysoká. Bouda chrání želvy před průvanem a pomáhá jim přečkat i delší nepříznivá období bez zdravotních potíží a v dobré kondici.

Vylepšení o malý skleníček

Boudu je dobré doplnit alespoň malým skleníčkem, jehož výhoda se ukáže zvláště v přechodných obdobích a v době špatného počasí. Teplota půdy ve skleníčku je vždy o několik stupňů vyšší, a tak jej želvy vždy využívají k rannímu slunění. Při vhodném uspořádání je to také v jarním období ideální místo pro kladení snůšek, přičemž i zapomenutá snůška má díky vyšší teplotě půdy šanci na úspěšnou inkubaci.
Plochu skleníčku dimenzujeme na 1x1 až 2x1 m. Východ z boudy pak situujeme do prostoru skleníčku, jehož teplý vzduch tím ovlivňuje i prostor boudy. Aby nedocházelo k přehřátí, zbudujeme svislé stěny stejným způsobem jako stěny boudy, tedy ze dřevěného obložení a cihel. Jako horní kryt dobře poslouží polykarbonátová deska, která je lehká, relativně nerozbitná a dobře izoluje. Ideální orientací skleníčku je východní strana, protože zatímco ranní sluneční paprsky želvy milují, polední a odpolední slunce naopak využívají jen časně zjara nebo na podzim. Celý prostor dna skleníčku by měl být vyplněn do hloubky 15-20 cm sypkou hlinitopísčitou zeminou. K západní až severní stěně je možné navršit mírný kopeček, který bude téměř vždy krásně prohřátý. Opět vřele doporučuji zajistit si snadný přístup shora, aby bylo možné želvy vytáhnout nebo celý prostor vyčistit.
A chování želv v novém přístřeší? Ty si mohou vybrat podle aktuálního počasí. Asi dvě až tři hodiny po svítání vylezou želvy z boudy do skleníčku, zde se asi hodinu sluní, a pak teprve vylézají ven za žrádlem. Obvykle se však vracejí brzy zpět do boudy, v níž setrvají po zbytek dne. Na jaře jsou aktivní i navečer, ale v létě prožívají klidové období a prostor boudy a skleníčku téměř neopouštějí. Tráví tam tak dobrovolně převážnou část léta. Skleníček na jaře využívají dokonce i ke zbudování hnízda a uložení snůšky, protože vyšší teplota půdy je lepší zárukou úspěšné inkubace vajec. Je proto vhodné suchou písčitou půdu ve skleníčku občas provlhčit, aby se zemina nesesypávala do budovaného hnízda.

Kdo neponechá nic náhodě

Vlhkost v prostoru boudy po řadě suchých a teplých letních dní lze zvýšit jednoduše politím cihel. Pro toho, kdo chová želvy zvláště náchylné na vlhké a chladné počasí, které se v letních měsících tu a tam u nás dostavuje, bude aktuální ještě dodatečný tepelný zdroj zapuštěný v horním víku boudy. Do dřevěného rámečku odpovídajícího vnitřnímu prostoru víka boudy vylijeme co nejkvalitnější dobře rozmíchaný beton, do nějž vložíme topný kabel a zalijeme jej do další vrstvy betonu. Tak získáme příjemně sálající betonovou desku, která se ohřeje na teplotu o několik stupňů vyšší než je teplota okolí. Pro nepříliš zhýčkané evropské želvy druhů Testudo hermanni, T. graeca, T. marginata a T. horsfieldi je však tato úprava nadbytečným luxusem.

Až se pustíte do budování venkovního úkrytu pro suchozemské želvy, pokuste se jim nabídnout kvalitní ubytování. Není třeba, aby byl od začátku přístřešek chloubou zahrady a ukázkou zručnosti majitele. Je lépe nejprve postavit provizorní přístřeší, pozorovat chování želv a důkladně přemýšlet o vlastnostech, umístění a funkčnosti úkrytu dřív, než zhotovíte jeho finální podobu. Náklady na jeho zbudování se tak omezí na pár desítek starých cihel, které stejně zahálejí za každým domkem nebo chalupou, a polykarbonátovou desku v ceně několik set korun.