Dlouhá cesta na Dlouhou noc

1. část – zkratkou přes les

A je to zde – dlouho očekávané datum 19.12.09, slavný to den, kdy vyrazíme do Náchoda, abychom načerpali cenné vědomosti od sdílných kolegů, stejně jako cenné živiny od sdílných organizátorů. Osmý ročník akce Dlouhá noc slibuje mnohé, tušené i netušené.
Pln elánu, vyrážím z vísky v bažinách směr Šternberk, bych zde nabral další spolupasažéry, Jirku Gadjukina a Sáru, právem později nominovanou na Objev roku věděcko-kulturních akcí. Patrně si vytáhli krátkou sirku, avšak statečně to popírají a tvrdí, že se mnou chtějí jet dobrovolně. A tak plni optimismu vyrážíme krátce po dvanácté směr Náchod, druhá skupina (Šnek, Šaman a spol.) chvíli před námi.
Vybaven supermoderní navigací s nalezenou nejrychlejší trasou, řítí se náš Mégane v -14°C vpřed po zasněžených silnicích jako blesk, ba možná ještě rychleji, kdo ví! Za Jiřího poznámek a nadávek směrem k ostatním řidičům cesta ubíhá v dobrém rozpoložení, tedy do doby, než se navigace rozhodne pro jinou trasu, než nosí GG v hlavě. Drtím však spolujezdce argumenty, před nimiž musí potupně sklonit hlavu – vždyť přeci navigace zná nejrychlejší trasu! A skutečně – nemaje na toto odpověď, podvolují se a do auta se vrací dobrá nálada.
Ta se však začne pomalu vytrácet spolu s širokými hlavními cestami, které postupně přejdou v úzké okresky, šplhající se v serpentinách do nedohledných výšin. Jiří začíná procvičovat polská slovíčka. Sára bledne zděšením, čekajíc každým okamžikem, že odbočíme na lesní cestu. Nečeká dlouho. Bez jakýchkoliv postranních úmyslů zabočuji, dle informací z vševědoucí navigace pochopitelně, na prudce stoupající horskou stezku, již od pohledu evidentní zkratku přes les.
Sněhem zpola skrytá cedule "Posyp se neprovádí" hovoří za vše. Toužím propadnout panice. Leč přec dříme ve mně srdce bojovníka! Zpátky ni krok! Naše srdce neznají bázeň! Podřazuji na dvojku a suneme se po uježděném sněhu po téměř kolmé stěně vpřed. První smyk na sebe nenechává dlouho čekat. Odkojen filmem "Rychle a zběsile", zkušeně srovnávám poskakujícího Mégana a pokračuji ve spanilé jízdě. Předjíždíme skupinu beznadějně podkluzujících kamzíků, cesta stále stoupá. Nu co, evidentně nejsou na podobné cesty stavění. Zato my vyjíždíme po chvíli na vrchol a je to jako pokořit Mount Everest. Radost zaplňuje naše srdce a užasle hledíme na krásné panorama, jež se před námi otevírá – to jistě ostatní neviděli. Ach, jak nám budou závidět!
Spolu s panoramatem se však objevuje i další výzva - cesta dolů na druhé straně hřebene. Vyškolen předchozím stoupáním, bez větších potíží kloužu s autem až do míst, kde nějaký dobrý člověk zahájil posyp. Tempo naší jízdy se tím závratně zvyšuje a to až na neuvěřitelných 50 km/h! Leč, dnešní den jest evidentně dnem tvrdých zkoušek – proti nám se řítí jiný vůz a cesta úzká, vpravo propast bezedná, vlevo sráz se tyčí. Protijedoucí si to maže středem silnice jakoby se nechumelilo. Jen uhni, prevíte! Sám uhýbám kam až to jde, leč pořád je to málo. Hrůza! Děs! Panika! Krev! Pot! Slzy! A vůbec!
Poté co otevřu oči, vyhlašuji minutu ticha za levé zrcátko a pokračujeme v naší misi – Náchod je přeci nedaleko.
To, že jsme tento evidentně nejnáročnější úsek nejrychlejší trasy dle navigace zvádli, nám vlévá novou krev do žil. Bohatší o dobrou náladu a chudší o levé zrcátko, řítíme se vstříc světlým zítřkům. Po posypaných cestách se jede jedna báseň, když tu mi zapípá mobil. „Vítejte v Polsku“ hlásá hrdě uvítací zpráva a povedená navigace už nás žene přes řeku do polských luhů a hájů.
Po prvních pár minutách docházím k jednoznačným rozdílům polské a české strany řeky. 1. Poláci mají mnohem více sněhu. 2. Poláci nemají posyp na silnice . Zastavujeme tedy u opuštěné restaurace na doplnění hladiny nikotinu, Jirka si navíc fotí polské nápisy, prý, že mu to jinak nikdo neuvěří. Až do Náchoda jedeme od této chvíle Polskem, cesta už se naštěstí obejde bez trablů. Na místo konání dorážíme zhruba s hodinovým zpožděním, zato však výrazně duševně bohatší. Abychom obohatili i fyzično, vyrážíme obratem do Vatikánu – oblíbeného poutního místa. Jedná se o restauraci nedaleko Déčka, pochopitelně, mimochodem jako z jiné doby, teda alespoň cenami. To, že nám Šaman, dorazivší o hodinu dříve, spořádal veškerou svíčkovou, nás už nemůže nijak srazit, posilněni něčím onačejším, razíme zpět do Déčka. Dlouhá noc může začít!

2. část – vlakem, lodí, metrem a letadlem…

V neděli ráno, probuzen šetrně spolucestujícími, balím svá skrovná zavazadla a vyrážíme k autu. Sára je jak vánoční stromeček, neb vyhrála skoro veškerou tombolu. Cestou od Déčka na náměstí uklidňuju spolucestující statistikou, že 50 % mých cest se obejde bez problémů – výrazně optimističtí ometáme přimrzlý sníh z Mégana a hurá na cesty.
Vzhledem ke zbytkovému alkoholu v krvi se řízení ujímá GG, za což jsem mu neskonale vděčný. Však mě ještě čeká přesun ze Šternberka domů a následně na rodinnnou návštěvu, ach jo… Motor po krátkém zápasu chytá a my můžeme vyjet na těch cca 200 km trasy. Co čert nechtěl, končíme po 50 metrech uprostřed cesty. Počítač hlásí zlověstné "Einsprützung defekt", po poradě s mongolským slovníkem v mobilu GG to určujeme jako problém se vstřikováním. Zdá se, že v ukrutánských nočních teplotách, kdy nás hřála "touha po vědě" a valašské penicilíny, naftu nehřálo nic a tak zamrzla. Odtlačujeme tedy vůz do zákazu zastavení před domem Městské policie a hned se jdeme udat.
Strážníci nám sdělují smutnou i když očekávanou zprávu, že v Náchodě v neděli dopoledne před svátkama určitě servis nevyřešíme a přidávají fůru moudrých, leč zbytečných rad o procesu tuhnutí nafty. Nakonec, udoláni pohledem na naše zkroušené obličeje, vytahují z garáže vlastní auto a naše ho střídá na jeho pozici. Tři hodinky času než to rozmrzne, hodláme strávit v Déčku. Cestou ruším rodinnou sešlost a uklidňuju spolucestující, že to je určitě jediný problém této cesty .
Vítáni tázavými pohledy dosud neodjedších účastníků Dlouhé noci, stěžujeme si na městské policajty, jak nám zabavili auto a vrátí nám ho až na Štědrý den, tedy pokud jim dáme za okno dopis pro Ježíška. Jelikož nám to nikdo nechce uvěřit, protože už stačili vystřízlivět (většinou), musíme s pravdou ven. Zatímco panikou zachvácení majitelé dieslových aut se utápí v myšlenkách co a kdy tankovali, usazujeme se v poklidu v kuchyňce, abychom strávili příjemných pár chvil pokecem, dopíjením zásob a sledováním "rozbíječe krýglů" při práci…
Po třech hodinách se už definitivně loučíme s Déčkem a vzhledem k tomu, že auto startuje a jede, i s Náchodem. Na pumpě obohacuji nádrž o aditivum a na Šternberk, GG, na Šternberk! Jirka zhrzeně odmítl elektronického navigátora, který se tolik osvědčil při první cestě, a tak nebloudíme a hezky svižně si to frčíme domů, ach domů… tedy, do Ústí nad Orlicí, což pravda, není doma, ale je to finální úložiště našeho auta, které na křižovatce definitivně vypovědělo poslušnost.
Po chvíli dumání řešíme situaci odstavením auta na parkoviště a vzhůru na vlak! V závějích, mrazu a dalších radostech zimního počasí přicházíme k místnímu nádraží, těšíme se na teplo čekárny a kafe z automatu. Rozrážím dveře, abych mohl jako první konstatovat, že nádraží v Ústí nad Orlicí nejenže nemá čekárnu, nemá ani teplo. Alespoň, že ten automat na kafe tu mají. GG zkoumavě přejždí interiér nádražní budovy, brblaje něco o socialismu. Pravda, zdá se, že jediné dvě změny od roku '89 jsou, že zmizel obraz Husáka a přibyl automat na kafe. Alespoň, že vlak jede za 15 minut, tedy pokud ČD poruší tradici zimních zdržení.
Porušilo. Je to k neuvěření, ale vlak přijíždí načas. Dokonce nacházíme volné kupé, no jaké to štěstí. Důvod nám vyvsvětluje průvodčí, která nás upozorňuje, že v tomhle kupé špatně funguje topení, tudíž méně hřeje. Jirka, podávaje jí jízdenku, odbývá její varování s tím, že jsme zmrzlí natolik, že nám to nevadí, navíc přidává něco o blbé auře Ústí nad Orlicí, kvůli které nám zdechlo auto.
Zkrátka cesta ubíhá zvesela, jen Jiří nás děsí výkřikem "Ho, ho, ho!" Nicméně ukázalo se, že neinkarnoval v Santa Klause, pouze míjíme Hoštejn, ke kterému má nějakou poutavou historku. Po hodině cesty nás mrazivou náručí vítá Olomouc, kde se naše cesty rozcházejí, tedy, ještě na to máme dost času, jelikož vlak Jirky a Sáry jede za hodinku a můj jakbysmet. Navštěvujeme tedy místní pekárnu pod záminkou hladu, abychom se alespoň trochu ohřáli, bohužel už zavírají a tak jsme nuceni se přesunout do čekárny, která je sice vytápěná, zato však plná kreatur vyplozených pouličním životem.
Po přežití čekací doby dávám u vlaku vale Jiřímu se Sárou a přeju jim, zcela upřímně, šťastnou cestu . Sám přijíždím domů v 19:00, o sedm hodin později než jsem plánoval. Tímto faktem evidentně potěšenou ženu vítám znaveně, ale hrdě – vždyť jsem přežil polární expedici .

Závěrem bych chtěl říct, že tyto věci se mi nestávají zdaleka tak často jak to může vypadat. Děkuju taky GG a Sáře za dobrou náladu až do konce výletu. A jak hodnotím cestu delší než Dlouhá noc? Stálo to za to

Tento veskrze fádní a nezajímavý příběh pro vás do žánrové podoby přepracoval, přikrášlil a zdramatizoval:

Kronikář, předseda, zakládající člen a aktuálně jediný člen Klubu přátel cestování při TP,

Arutha