Tak já také nejsem žádný anarchista. Nebránil bych se rozumné evidenci chovatelů potencionálně nebezpečných zvířat. Problém je v tom, tak jak zkušenost ukazuje, že to nějaký rozumbrada tak zmastlí, že se s tím nedbude dát žít. Osobně bych, přestože jsem ateista, vystačil s klasickou desítkou. Tvrdím, že každý má právo na seberealizaci ať už ji spatřuje v čem chce. Samozřejmě musí počítat s tím, že pokud jeho činnost způsobí výraznou újmu na zdraví jiného nezůčastněného, má problém a tam bych přísností příliš nešetřil. Dopustit ale dobrovolně aby nějaký úředník diktoval jakým směrem je žádoucí svůj osobní zájem směrovat, mě připadá jako infantilní vyklízení už tak chatrných pozic.

Daleko lépe bych zkousnul povinnost nahlásit chov na příslušný úřad s tím, že budu seznámen s případnými následky své blbosti, třeba formou brožurky, ve které by prostě a jasně bylo formulováno, že chov nebezpečných zvířat je podstatně rizikovější než chovat v okurkové flašce slunéčko sedmitečné a pokud něco zanedbáš tak dostaneš po čuni = hotovo.
Slovo povolení a z něj vyplívající možnosti ve mě evokují představu tučného úředníka na jedné straně a upoceného prosebníka na straně druhé, taková představa mě dostává do kolen.