tak my měli taky vždycky doma zvířata, ale spíše hospodářská, nebo různé křečky a morčata. Ale máti měla z hadů panickou hrůzu, té stačilo potkat na cestě užovku . Jěště co mi byli ochotní tolerovat bylo akvárko, pak několik dalších akvárek s různýma potvorama (žáby, mloci, šneci, raci, různí hmyzáci). Na to rodiče rezignovali, protože jsem tahala domů pořád něco už cca od svých 5 let a když mi to vyhodili, tak jsem to přinesla znova a nebo jsem přinesla něco jiného. A řezat mně za to, nebo dávat různá zaracha nezabíralo . Takže když se o to nemuseli starat a nepřicházeli s tím do styku, tak postupně rezignovali. Naštěstí jsem ale pak po přestavbě domu bydlela v suterénu a zbytek rodiny nahoře v dalších patrech, a do pokoje mi přestali chodit, když mi bylo asi 10, tak jsem toho okamžitě využila a přinesla si domů mraky havěti a taky berusku. To ale byla záchranná akce, páč byla popálená z vypalování louky. Tak jsem ji dala do kupy a pak si začala pořizovat různé evropské plazy včetně zmijí. Rodiče sice vždycky trošku řvali, když našli na schodech uprchlou Gramostolu (kterou mam doteď , nebo otci v kotelně několik měsíců vyřvával cvrček, ale jinak už to celkem šlo. A když mi na ty hady asi v 16 přišli (páč jim to mladší bratr vyžvanil), tak jsem letěla i se vší zvěří. Resp. mi dali na výběr, že buď poletěj zvířata a já můžu zůstat, nebo si je nechám a poletim taky. Tak jsem se odstěhovala. Naštěstí teda ke stejně ujetýmu o 2 roky staršímu přítelovi. Ten bydlel s otcem a tomu se hadi i celkem líbili