V tom případě máme zcela odlišný názor. Veškeré druhy zvířat které znám (ne že by jich bylo až tak moc) mají přirozeně vytvořeny vzorce chování, které se snaží zabránit příbuzenské plemenitbě. Samozřejmě i v přírodě dochází k situacím, kdy jiné řešení není. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že příbuzenská plemenitba vede k inbreedingové depresi a její následek - ztráta životní síly (životaschopnosti) se vyznačuje především méně zdravými jedinci, slabším růstem, sníženou plodností a výkonem, snižováním inteligence, narušeným chováním atd.
Příbuzenská plemenitba sice nezpůsobuje dědičné vady tím, že poškozuje genotyp, nýbrž zviditelní recesivní dědičné vady v genotypu jednoho zvířete a následně u jeho potomků. Fakt je, že např. u polygenní dědičné vady to může trvat mnoho generací než se tato dědičná vada ve fenotypu jedince upevní.
Zásadně a napříč politickým spektrem platí: Jedna populace je o to zdravější a pro budoucnost zajištěnější, čím je větší. Také přísná přirozená selekce redukuje genotyp, což je sice omezení, ale pro populaci v konečném důsledku s pozitivním dopadem. Na druhou stranu může být také velká populace v genetickém počtu „malá“, když pochází z malého počtu předků – zakladatelů. Je obecně známo, že takováto hraniční situace takzvaného genetického hrdla není u současných druhů výjimkou a vždy si taková populace nese jistá rizika. Proto budou populace žijící na izolovaných místech (ostrovy atd.)vždy ohroženější než populace stejného druhu žijící na pevnině. Tak a teď si představte kolik jedinců nějakého druhu žije na takovém izolovaném ostrově a kolik třeba ve vašich teráriích nebo v terkách věhlasného chovatele.