Údaje o jedovatosti těchto žab se značně liší. Někteří autoři uvádějí jako nejjedovatějšího obojživelníka žábu Dendrobates typographicus, jiní Phyllobates terribilis (jejíž druhový vědecký název znamená v překladu "strašný"). Kožní žlázy Phyllobates terribilis obsahují 1,9 mg batrachotoxinu a ahomobatratoxinu, který patří k nejsilnějším přírodním jedům vůbec. Některé literární zdroje uvádějí , že by jed z jediné této žáby stačil k usmrcení až dvaceti tisíc lidí (tento údaj ovšem považuji za značně přehnaný).

ŽABÍ JED NA HROTECH ŠÍPŮ
Dendrobátkám se také říká "šípové žáby". Slouží totiž Indiánům k výrobě šípových jedů. Žárem ohně se z kožních žláz žáby uvolňuje jed, který Indiáni chytají do nádobek, v nichž namáčejí hroty šipek. Některé žáby vylučují obranný toxin již při pouhém probodnutí, takže stačí otřít hrot šipky o jejich kůži. Jed z jediné žáby postačí až na padesát šípů. Spolehlivě ochromí zasažené ptáky a menší savce. Teplem se toxin opět rozkládá, a tak je možné usmrcenou kořist bez problémů konzumovat.
Zpracováním žabího jedu vynikali kolumbijští Indiáni Čoko. Španělští žoldnéři žili v neustálém strachu, neslyšné šipky z indiánských foukaček, napuštěné těmito jedy, značně redukovaly jejich řady. Literatura uvádí, že zasažený voják ušel maximálně sto metrů.


Zabije prakticky cokoli, co ji může sežrat kromě hada liophis epinephelus, jenž je proti jedu rezistentní, nikoli však imunní. Pralesnička strašná tak má jen dva nepřátele: tohoto žabožravého hada a indiány z kmene Choco