Ono nějaký zvíře smrdí? Jo, ježci smrděj děsně, to je pravda, ale ve špajzu a ve sklepě se to dá... teda, ve zvířecím špajzu! Myslím, že vážně člověk otupí ke všemu smrádku všeho živého - nejlepší je se zhluboka nadechnout a hotovo.
Na druhou stranu, žena mého švagra je fakt divná, protože jí smrdí i andulka. To nechápu. Podědili jednu umrněnou andulku po babičce a "museli to dát pryč", protože to smrdělo. A přitom otravuje, že by chtěla králíčka - a ti smrděj řádně!
Osobně nesnáším spíš umělý smrady - ty co dělají lidi. Jako ten děs, co se mi tu rozlejza teď, ohavnej smrad z motoru potrubní pošty - prach, usazeniny, plíseň, přepálenej tuk z restaurací o patro výš... fuj!
Onehdá jsme šli lesem a úžasně tam smrděla liščina...
Ke psovi se chováme jako ke psovi - moc na něj nemluvíme, stejně to nemá smysl, komunikujeme krátkými příkazy a doteky a on je nejspokojenější, když si může lehnout ke smečce a spát. Nepotřebuje mazlení, dlachnění, šišlání. Něco jiného jsou kočky, těm se jaksi musí věnovat patřičná pozornost, ale samozřejmě jen když si jí vyžádají. Myšúti jsou v klecích, dostávají jídlo a vše co potřebují a slouží jako živá televize. Papoušci, ryby - totéž. Drbání a diskuse s žakem - povinné, jsem partner a prostě to mám v popisu práce, jako přijímat natrávenou potravu a opětovat to - když už je taková situace. Leguán se dá vyvést na procházku a vrátit, ale pouze když na tom trvá...
A všechno to smrdí, řve, trousí chlupy, prdí (kocour), plive vodu z akvária apod. A kdyby ne, byla by to děsná nuda...