Ju... chce to čas. Náš lemrouch je zlato, spíš je veselá kopa než drsňák, ale taky se umí nafouknout a zahrozit. Vždycky ale byl kliďas a spíš nás ignoruje, než aby zdrhal nebo hrozil. Na nějaké dlouhé "socializování" si nepamatuju. Prostě přišel, začal dostávat žrádlo z ruky a nic neříkal... Jen si zrovna léčím škrábance z poslední procházky, kdy si myslel, že ještě nechce domů a já zase, že už chce... Nu, stane se. Hlavně, že si rozumíme.