Ono to je těžké. Odsud probíhal dvěma způsoby, ten druhý byl živelný a dost nechutný. Chápu, že šlo o "právo pomsty", ale přesto se nedomnívám, že je to něco za co bychom se ještě měli plácat po zádech a být na to hrdí.

Církevní restituce souvisí s porevolučním závazkem státu narovnat lidem újmu způsobenou komunismem. Pro takovéto restituce je hraničním rokem rok 1948 a tyto restituce se vztahují výlučně na majetková práva uplatněná včas a řádně a domnělý vlastník musí prokázat, že mu to skutečně patřilo. Nelze nárokovat právo odňaté před rokem 1948, proto se tyto restituce v ničem nekryjí s obsahem tzv. Benešových dekretů. Mimo jiné to je ostatně hlavním předmětem sporu o zámek Opočno (resp. nároku hraběnky Colloredo-Mansfeld), který do těchto restitucí právě nespadá.

Benešovy dekrety dnes již prolomit nelze, vzhledem k tomu, že řízení by přesto skončila ve prospěch dnešních vlastníků. Potřeba právní jistoty vedla zákonodárce mimo jiné pro zřízení institutu vydržení (usucapio) majetkového práva k věci (movité i nemovité), za předpokladu, že má zákonnou držbu (tj. v dobré vůli a po potřebný čas) a že se jako vlastních chová (zejména využívá svých práv).
Podle aktuálně platného práva je tato lhůta tři roky u věcí movitých a dále deset let u nemovitostí. Z data vydání Benešových dekretů tedy jasně vyplývá, že i kdyby k onomu "prolomení" dnes již bezcenných listin došlo, pak aktuální držitelé (spíše potomci těch původních) tento majetek již dávno vydrželi do svého vlastnictví. Pokud by tedy někdo uplatnil svůj nárok nyní, neměl by šanci na úspěch.

Ve věci platnosti dekretů samotných dále existuje rozsáhlá judikatura (především ÚS), která se s problematikou Benešových dekretů vypořádala mnohem zevrubněji a lépe, než je tato teorie, kterou předkládám. Pro zájemce doporučuji.