Jak to tak čtu, tak bych neřešila misku, ani kolik toho sežere. Evidentně nechce chcípnout hlady. Když občas kálí, tak i občas žere. Spíš se, být tebou, smířím s tím, že mám prostě tak trochu zdegenerovaného kriplíka, na kterém se projevilo to x-generační příbuzenské křížení. A hlavně bych ho nepouštěla do chovu... Tohle je nevýhoda teraristiky. V přírodě už by dávno chcíp, ale v zajetí se s ním člověk piplá v dobré víře a nakonec třeba ještě nevědomky způsobí další zhoršení genofondu tím, že na takových jedincích chová.