Taky přidám svou trošku do mlýna: moje žena trpěla poměrně značnou arachnofobií. Takovou, že dokázala stát na schodech klidně hodinu a čekat, až milý pavouk tamtéž odpočívající buď umře, nebo aspoň odleze někam jinam. Někdy dokázala počkat do setmění až nebyl vidět, přesně podle hesla "Co není vidět neexistuje, např. cholesterol"
Chtěl jsem domů pavoučka na parádu - naprosto nepřijatelné, tak vaganska bydlela v kanclu na stole. Stav byl setrvalý, strach stálý až do doby, kdy mě kapelník jedné lokální kapely, poprosil, zda bych jim nenafotil fotku na booklet k CD. Kapela se jmenuje Tarantule a představa rockerů byla, že na nahém ženském/dívčím hrudníku bude pavouk. Pořídil jsem tedy za pár kaček rózu a začal shánět modelku, která se nebude bát pavouků a nebude se stydět obnažit ňadra. A tady v tomto bodě se arachnofobie zlomila. Najednou arachnofobie nebyla. Žena dokázala vzít gramostolku do ruky, opatrně si ji položit na hrudník a nechat se fotit. Škoda je, že CD do dneška nevyšlo, byť je to asi 5 let. Gramostola se od té doby jmenuje Anežka a kdykoliv pořádáme tera výstavy, tak žena strašně ráda předvádí užaslým návštěvníkům, že kamarádšoft s pavoukem není až tak nepříjemná věc.
Jsem přesvědčen, že valná většina těchto fóbií je tak trošku tyjátr