Odstranenie hadofobie u cloveka.

Myslím, že tohle je "ztracenej" případ a tady nezmůže nikdo nic

Nevím, jak je možné se zbavit fobie z hadů, ale když ukazovali v televizi způsob jakým se léčí fobie z jízdy ve výtahu, tak tam to bylo docela drsný. Se zavázanýma očima byli zavedeni do výtahu, a jen utěšovány. Po určité době (tady se jednalo o týdny) jim byli odkryty oči, a po další době (tady už o měsíce) se už aktéři chlubili, že už jezdí sami několik pater. Prostě celé mi to přišlo jako, že to nebyla žádná věda. Ale, asi to nejde bez nějakého odborného (asi lékařského) dohledu. Léčba jakékoli fobie (tedy i z hadů), asi dlé mého názoru bude založena na stejném principu.

Naprostej souhlas. Mám doma starou knihu o medicíně. Jako muzejní kousek a tam je namalováno a popsáno jak zbavit člověka strachu ze zvířete. Přivázaná ženská na židli,vřeštící hrůzou z pohledu na myš a před ní doktor s potkanem v ruce. Ženština upadá do stavu největší agónie a doktůrek jí pokládá potkana do klína. Tý ženský nezbejvá nic jinýho než přijmout tu skutečnost,že má v klíně potkana a nebo zemřít hrůzou. Po sekundě zjišťuje,že na ní ten potkan prdí. Jen tak si tam šmejdí a nic jí nedělá.Takže neumírá,ale uklidňuje se a je "vyléčená". Prosím vás,je to kniha z roku 1880,ale ve své podstatě je tohle opravdu jeden ze způsobů léčby fóbií. Nechci to uvádět jako návod k realizaci,jen prodávám jak jsem koupil.

P.S. Kdyby někdo hodil potkana do klína mojí mámě,medicína nemedicína, asi bych byl sirotek

Trošku dělám do psycholgie a o fobiích jsem něco už četl.Odstranění fobie je běh na opravdu dlouhou trať a nezřidka se úplné zbavení strachu nepovede.V případě hadů je podobný postup jako u ostatních zvířat, nejprve se nějakou dobu musí s člověkem postiženým fobií o hadech mluvit,později až hovory nebudou vyvolávat odpor, tak přejít na ukazování obrázků a vysvětlení a popis života hadů ( logicky objasňovat,že se jedná o krásná zvířata )Po té přejít na film, sledování hadů v televizi,jakmile člověk zvládně televizi, tak je dobré použít například gumového hada jako rekvizitu.Gumového hada dát nejprve do uzavřeného terária ( aby se osoba cítila bezpečněji, zní to absurdně,ale pro lidi,kteří fobii nemají je tato psychická porucha víceméně nepředstavitelná a měli by respektovat osobu, která jí trpí ).Opět nějakou dobu osobě ukazovat gumového hada v teráriu,po té odstranit víko terária a opět ukazovat.Další krok je gumového hada vyndat a zkusit ho ukázat bez zabezpečení,dále kontakt osoby s gumovým hadem.Když už se podaří tohle,tak stejný postup praktikovat i s živým hadem.Pokud osoba spanikaří i po tomto postupu je dobré se vrátit o krok zpět a trpělivě pokračovat.Celá procedura může trvat i několik let a málokdo na to má trpělivost.Za úspěch se považuje, že dotyčná osoba snáší pohled na hada v zabezpečeném teráriu.Takže pokud se do toho vrhnete,hodně štěstí,ale je dobré spolupracovat s odborníky.Ti poradí jistě lépe než já.

Fobie je nepříjmená věc,znám to moc dobře, moje přítelkyně taky jednu má....naštěstí ne na hady.

Taky přidám svou trošku do mlýna: moje žena trpěla poměrně značnou arachnofobií. Takovou, že dokázala stát na schodech klidně hodinu a čekat, až milý pavouk tamtéž odpočívající buď umře, nebo aspoň odleze někam jinam. Někdy dokázala počkat do setmění až nebyl vidět, přesně podle hesla "Co není vidět neexistuje, např. cholesterol"
Chtěl jsem domů pavoučka na parádu - naprosto nepřijatelné, tak vaganska bydlela v kanclu na stole. Stav byl setrvalý, strach stálý až do doby, kdy mě kapelník jedné lokální kapely, poprosil, zda bych jim nenafotil fotku na booklet k CD. Kapela se jmenuje Tarantule a představa rockerů byla, že na nahém ženském/dívčím hrudníku bude pavouk. Pořídil jsem tedy za pár kaček rózu a začal shánět modelku, která se nebude bát pavouků a nebude se stydět obnažit ňadra. A tady v tomto bodě se arachnofobie zlomila. Najednou arachnofobie nebyla. Žena dokázala vzít gramostolku do ruky, opatrně si ji položit na hrudník a nechat se fotit. Škoda je, že CD do dneška nevyšlo, byť je to asi 5 let. Gramostola se od té doby jmenuje Anežka a kdykoliv pořádáme tera výstavy, tak žena strašně ráda předvádí užaslým návštěvníkům, že kamarádšoft s pavoukem není až tak nepříjemná věc.
Jsem přesvědčen, že valná většina těchto fóbií je tak trošku tyjátr

Žárlivost je silnější než cokoli Jinak já chovala dlouhá leta ledacos, ještěry, hady, po rozvodu jsem musela chovance rozdat po známých. Pak jsem si našla přítula a zjistila, že mám po žížalkách, má takovou tu nevysvětlitelnou fobii z terarijních zvířat, hadů obzvlášť. Skřípala jsem zubama, klela jako námořník, ale smířila se s tím. Pak mi ale kamarád ukázal malé krajtě a přítul viděl, jak nad ním slintám. Světe div se, ledy se pohnuly a já teď s podmínkou uzamykatelného terárka sháním malou krajťuli. Takže se smířil s představou přítomnosti hada v bytě, jestli se časem zbaví odporu a fobie, to ještě uvidíme.

Není jednodužší, než takto složité řešení, pořídit jinou verzi přítula?

Když on už je ochočenej, rozkrmenej, nevyjíždí a když mu člověk nepřipraví náhlé změny, projevuje se jako vcelku nenáročnej chovanec U tohoto druhu se to může říct jen u mála jedinců, chlap je ze vší havěti co jsem kdy chovala nejnáročnější a nejnevděčnější druh Mimochodem, nevíte někdo o krajtěti k mání? z chovu, ne z odchytu

Podle mých zkušeností, jsou u tohoto druhu, většinou mnohem náročnější samičky

Přesně tak, většina těchto případů strachu není pravou fobií, jde jen o jakýsi odpor, strach,ale zcela určitě ne o fobii. Při fobii dochází i k potížím s dýcháním, omlédvání a podobným stavům, které mohou být i životu nebezpečné.Jen zlomek lidí má opravdovou fobii.

taky mam pocit že lecos je zahraný, ale asi všichni nevíme o čem mluvíme, takže to chce toleranci k těm, kteří nedokážou obdivovat hady, pavouky a mtýli
k podbarvení i troška vyprávění ode mě: Mam spolužačku, která má panickou hrůzu z pavouků a říká tomu strašlivým slovem ,,arachnofobie". Asi o tom mluvila už dávno, ale takovýhle věci holky říkávaj (a dost mě tim zloběj ). Když nám před měsícem povídala paní učitelka o pavoukách a samozřejmě posílala nějakou ukázku v lihu, nebo sušenou, spolužačka začala neskutečně vyvádět, schovávat se za spolusedící, zakrívat si oči ( ,,Co není vidět neexistuje..."). Jako všichni sem se zasmál, pavouky sem dal na stranu aby se milá spolužačka dočista nepomátla a dál sem tomu nevěnoval moc pozornost. Překvápko mě čekalo až včera na grilovačce: Začala se projevovat dobrá nálada a tu se na mě z kvetoucího porostu pergoli (po kterym sem měl dobrou rýýmu) spustil roztomilej pavouček, který se uplně nabízel na předvedení spolužačce. Natahuju ruku s pavoukem, volám na spolužačku a ona se s klidem kouká na pavouka: ,,Já když sem ožralá, tak mi pavouci nevaděj."
Ale nevim jak bude léčba alkoholem fungovat na hadofobii

Můžu vám popsat svůj vlastní příběh. Od malička jsem se šíleně bála všeho,co nemělo nohy (hadů, housenek, žížal, červů). Opravdu jsem nevzala do rukou ani gumového hada, který mi děti dovezli ze školního výletu...Rozhodně to nebylo z mé strany žádné divadélko, prostě při sebemenším dotyku nebo blízkosti žížaly v hlíně jsem vykřikla na celé kolo. Mohla bych popisovat další zážitky (manžel rybář je používá jako návnadu na ryby),ale to by bylo na dlouhé povídání. Fóbie mě zbavil až můj dospělý syn, který se rozhodl, že mě jí zbaví šokem. Ve svých 21 letech si donesl domů malinkou užovku červenou. Byla to sotva 30cm velká tkanička,ale já jsem se jí fakt bála. Postupně jsem si zvykala (1x mu dokonce utekla z terárka a to jsem se chtěla odstěhovat,naštěstí ji v noci uviděl kocour a začal prskat,tak ji syn vrátil kam patří...).Asi po měsíci mě neustálým přemlouváním přiměl k tomu, abych se jí jedním prstem na chviličku dotkla. No nevěřila bych tomu, ale dnes - po půl roce - se jí už nebojím. Zjistila jsem, že je fajn. Dokonce jsem si ji zamilovala. Musím říct, že vůči žížalám, housenkám a červům mi fóbie zůstala. Žofku bych ale nikomu nedala, nastudovala jsem o ní spousty literatury,aby u nás netrpěla a dobře se jí žilo. Nikdo z lidí, kteří mě znali dřív, tomu nemůže uvěřit.Rozhodně ale doporučuji postupovat opatrně a pomaličku, jinak by to dotyčná nemusela přežít.

To je hezkej příběh a gratuluji

Vytáhnu starý téma, snad mě nikdo nebude kamenovat.Já mám fóbii z pavouků od doby, co mě před cca 8mi lety štípnul křižák, bolelo to jako čert a nateklo mi půl ruky-asi alergie, příčinu jsem nezjišt´ovala, dodnes je to místo citlivé.Od té doby když cokoliv vidím z více jak 4 nohama, tak mám strach, opravdový a nefalšovaný, rozklepu se, představím si, jak po mě leze , udělá se mi fyzicky špatně a jsem v háji....
Ale z jiného soudku, maminka mého kamaráda, starší paní v letech se celoživotně bála hadů a to dost, byli u mě na návštěvě a já zrovna čistila terárka a ona jestli si může na hady sáhnout, já že ano mám hady celkem klid´asy, tak nejdřív opatrně, zjistila, že nejsou slizcí ani studení, ale hebcí a příjemní, normálně, zeptala se, jestli ho může vzít do ruky, já že klidně, že je hodný, tak jsem v klidu vyčistila terárko, hada vrátila a tak to pokračovalo do vyčištění všech čtyřech-každého hada měla po dobu čištění na rukách a říkala jak byla hloupá, že se takových zvířat bála

Ono pokud to opravdu není fobie, ale jenom iracionální strach, tak obvykle stačí ukázat, že to zvíře v reálu není takové, jak má člověk vsugerované. KOlegyně z práce měla opravdovou fobii z hadů a tam stačilo otevřít knížku s obrázkem hada a ona vyvalila oči, začala se třást a měnit barvu z bílé na zelenou a naopak. A nebyla ani schopná otočit stránku s obrázkem, začala fungovat, až když to udělal někdo jiný a ona už toho hada byť jen na fotce neviděla. To byl beznadějný případ...

zas na 2str. třeba moje matka taky dokázala neuvěřitelně vyšilovat, když viděla i jen užovku, kterých byla kolem domu spousta. Nebyla schopná se hnout, dokud had sám neodlezl nebo ho někdo nezahnal. Hady mi samozřejmě zakázala a já si je samozřejmě pořídila i přez její zákaz. Když to tenkrát po několika letech prasklo, vyhodili mě z domu i s hadama Abych se po pár letech i s hadama vrátila a když rodičům přijela návštěva, tak otec pronesl, že chovám hady...návštěva je chtěla vidět a já návštěvu nechtěla tahat do svého bytu, tak jsem přinesla nahoru flegmouše hroznu. Návštěva se na něj cacila, ošahávala ho, pak mi Vojta jen tak ležel na klíně, matka to sledovala nejdřív s vyvalenýma očima a pobledlým obličejem, ale když tam hrozna nikoho nezavraždil pouhou přítomností, tak si začla poposedávat blíž a blíž a najednou se ho sama od sebe dotkla ! Přejela po něm prstem a konstatovala, že je opravdu hebký a teplý, ale že je teda hroznej (načež následovala moje reakce že od toho to je hroznýš ). Od té doby se sice hadů pořád bojí, ale už tolik nevyšiluje, když je vidí a je schopná racionálně jednat, třeba sama odejít z hadí blízkosti

No a kamarádka (taková celkem svérázná paní ), která měla z hadů předtím taky celý život iracionální strach se to rozhodla vyřešit radikálně - prostě si na 1 z burz kam chodila prodávat šneky koupila mládě hroznýše. Do pytlíku jí ho přendal prodejce, z pytlíku do terárka had přelezl sám a následnou péči v terárku prvních několik dní obstarávali nehadofobní kamarádi. Po pá dnech koukání na hroznu v terárku mu kamáradka byla schopná sama vyměnit vodu a za dalších pár dní mu dát i myš. Následně se hada dotknout a sebrat boban. A bylo po strachu, z hrozny se stal její miláček

Zkuste se juknout sem. Je to tak trochu osnova, ale snad se podle toho dohledáte podrobností. http://tera.poradna.net/q/view/290172-pomucky-na-k bterapii-boj-s-fobiemi

Já se hadů vždycky spíš štítila(studený,slizký) až jednou na dovolené zůstal chudina slepýš na silnici při bouřce(zřejmě se tam předtím hřál) a najednou auto, než bych našla klacek a odšprtala ho na krajnici, tak by bylo po něm. Tak jsem ho musela vzít do ruky a on šup mi do rukávu. Vedle mě pětileté dítě, tak přece nebudu ječet. Zapřela jsem se a od té doby se mi hadi líbí a moc bych chtěla nějakého mít, ale tady nastává problém s krmením, nejsem schopná dát živou kořist nebo nedej bože tu myš před krmením zabít. Tak mám ještěrky, leguány, vousatku a gekončíky. S tím zanikla moje druhá fobie, odpor ke všemu s více jak čtyřma nohama. Zpočátku mi dělalo hrozně zle sypat cvrčky jen z krabičky, máte mě vidět teď, vlastním cvrčkárium a sarančatárium a s hmyzákama si před krmením hezky pokecám. Možná za nějakou dobu překlenu i strach z krmení živou kořistí u hadů.

Jen technická, slepýš není had Jinak myši i potkani se celkem běžně prodávají mražený, stačí rozmrazit...

Jasan, ale vypadá. V podstatě jsem chtěla začít se slepýšem (ten co má na sobě modrý fleky).

Nevím, jak jsi na tom s angličtinou, ale koukni na tohle

watch

S angličtinou jsem na tom blbě, navíc nemám na počitadle v práci zvuk, ale haďárna je to krásná.