Můžu vám popsat svůj vlastní příběh. Od malička jsem se šíleně bála všeho,co nemělo nohy (hadů, housenek, žížal, červů). Opravdu jsem nevzala do rukou ani gumového hada, který mi děti dovezli ze školního výletu...Rozhodně to nebylo z mé strany žádné divadélko, prostě při sebemenším dotyku nebo blízkosti žížaly v hlíně jsem vykřikla na celé kolo. Mohla bych popisovat další zážitky (manžel rybář je používá jako návnadu na ryby),ale to by bylo na dlouhé povídání. Fóbie mě zbavil až můj dospělý syn, který se rozhodl, že mě jí zbaví šokem. Ve svých 21 letech si donesl domů malinkou užovku červenou. Byla to sotva 30cm velká tkanička,ale já jsem se jí fakt bála. Postupně jsem si zvykala (1x mu dokonce utekla z terárka a to jsem se chtěla odstěhovat,naštěstí ji v noci uviděl kocour a začal prskat,tak ji syn vrátil kam patří...).Asi po měsíci mě neustálým přemlouváním přiměl k tomu, abych se jí jedním prstem na chviličku dotkla. No nevěřila bych tomu, ale dnes - po půl roce - se jí už nebojím. Zjistila jsem, že je fajn. Dokonce jsem si ji zamilovala. Musím říct, že vůči žížalám, housenkám a červům mi fóbie zůstala. Žofku bych ale nikomu nedala, nastudovala jsem o ní spousty literatury,aby u nás netrpěla a dobře se jí žilo. Nikdo z lidí, kteří mě znali dřív, tomu nemůže uvěřit.Rozhodně ale doporučuji postupovat opatrně a pomaličku, jinak by to dotyčná nemusela přežít.