Čau Šárko,

můj příběh s arachnofobií je prost romantiky. Požádal mě leader (brr, to je slovo) lokální kapely nesoucí název Tarantule, že potřebují nafotit obal na nové CD. Představa byla jasná. Náhá ženská hruď a na ní pavouk olbřímích rozměrů (tarantule - slíďák tarentský- z názvu kapely - je blbost). Nadhodil jsem toto téma doma, a jal se shánět slečnu, která bude za á) ochotna vystrčit kozy všanc dychtivému oku diváka a za bééééé, nebude se bát pavouků.
Když tyto atributy na modelku seznala moje choť, mimochodem velmi silná arachnofobička, která byla schopna stát na schodě a čekat až pavouk (obyčejný, hajzlový) na schodě nižším buď odejde či zemře stářím, zabejčila a do týdne byla ochotna se fotit s Gramostola rosea, familierně zvaná Anežka, na svém bujném poprsí.

Závěr. Žádné terapeuticko-psychologické intervence, obyčejná žárlivost. A jak to pane šlo. A tak je to se vším...