Tak jsem tu zas a mám velký novinky. Byli jsme o víkendu u přátel a překvapili nás, že mají b. albopilosu, devítiletou samici. Pavouka nám vyndali a když jsem viděla jaký je to flegmatik, nejdřív jsem mu sáhla na zadeček a pak jsem se odhodlala nechat si jí nalézt na ruku. Pavouk mi na ní s donucením vlezl a zůstal tam sedět. Vzhledem k tomu, že vlastně vůbec nevypadal jako ti pavouci, ze kterých mám hrůzu, bála jsem se jen jeho chelicer. Ale když nekousl při vyndavání z terárka, tak jsem pochopila, že asi nekousne vůbec. Byl to velký zážitek a věřím, že je to posun. Až uvidím zase nějakého děsivého pokoutníka, musím si opakovat, že je to jen záprtek, že opravdovej pavouk mi už na ruce seděl. Jenže mě právě nejvíc děsí ty naši, běžný, český.
Tady máte dokumentaci.




Daleko víc si cením tréninkového zážitku z tohoto týdne, kdy jsem na chodbě u dveří do bytu našla asi centimetrovýho pokoutníka. Nejdřív jsem nadlítla, ale pak jsem se rozhodla, že se musím hecnout. Podařilo se mi odemknout s rukou asi 20cm od něj a protáhnout se okolo něj do bytu. To byl adrenalin! S bušícím srdcem jsem pak stála v bezpečí bytu a i když mi bylo zle, měla jsem radost že jsem to zvládla.

VH - kdepak, moje arachnofobie je intenzivní, ale jak už jsem psala výš, jen v některých případech. Sklípkani mi vždycky přišli jako taková vyšší forma, čím jsou větší, tím míň maj z těch nechutných pavouků, ze kterých tak šílím. Každopádně pozoruju, že se lepším. Projít okolo pavouka jako jsem zvládla tenhle týden, to by bylo před rokem nemyslitelný. Taky už tak dlouho neváhám, když musím projít pod pavoukem, který není přímo nade mnou, ale kdyby popoběhl, byl by. Snáz se přesvědčím, že nepopoběhne a rychle projdu. Velikost pavouka, kterého si nechám lézt po ruce,se u těhle hnusáků výrazně zvětšila - je na velikosti Fidly. Fidlu jsem si nechala běhat po ruce jen s potravinářskou fólií a měla potíž se ho dotknout. Takže je vidět, že výsledky jsou. Snad budu i nadále přicházet s pozitivníma zprávama. Mým cílem je nechat si nalézt na ruku našeho Štístka. To si momentálně neumím vůbec představit. Oproti tý velký samici je to propastný rozdíl.

Sršni - vím co myslíš, že se sršeň rozjede za děsivýho bzučení po hladině přímo na tebe. Vosy to dělaj taky. Možná je to jen radost tonoucího, že se přiblížil "břeh", a tak k němu radostně upalujou. Jenže je to děsivý, to je fakt. Já se bojim vos a sršňů (tech víc). Díky za vysvětlení jak je to s těmi feromony. Tím se vysvětluje, proč mě v jeden den bodly bezdůvodně dvě vosy na akci, kde jezdila formule 1. Bohužel mi potom přestaly fungovat nohy a musela jsem do nemocnice. Začínám dost blbě reagovat na kousance a štípance všeho druhu, tak se vosám a sršňům vyhýbám. Chápu tvojí hrůzu, ale nenapadá mě jak by se toho dalo zbavit. Byl by pro tebe problém vzít do ruky průhlednou krabičku s živým sršněm?