Poslední dobou jsem se flákala, ale včera jsem to trochu dohnala. Kromě sklípkana Štístka máme ještě jednoho pavouka, těžko říct co to je za druh - prosím o určení. Je to Fidla II. a včera jsem konečně přešla od pasivní péče o něj do aktivního tréninku. Dlouho jsem se k tomu nemohla odhodlat a zatím pěkně povyrostl. Prošvihla jsem maximální únosnou velikost a už začal být moc veliký, na druhé straně se o něj několik měsíců starám, dávám mu krmení a tak jsem to přesto zkusila. Původně jsem to chtěla zvládnout sama, ale kdykoli mi měl už už nalézt na ruku, ucukla jsem. Pomohl až přítel - několik minut jsem se dívala jak mu běhá po rukou, pak jsem se ho párkrát dotkla a nakonec jsem ho nechala nalízt na ruku s tím, že mi ho přítel hned sundal. A bez pauzy na nějaké přemýšlení a děsení se znovu, tentokrát na chvilku, zase dolů a nakonec mi na ruce běhal celkem pěknou chvíli. Večer jsem to pro jistotu zopakovala, zase se mi ho moc nechtělo vzít na ruku, ale pomohlo že už jsem ho na ní měla dopoledne. Dneska jsem ho zase vzala na chvilku na ruku a už jsem snesla i když mi zaběhl na odvrácenou stranu dlaně. Předtím byl ten pocit,že nevím kam běží a co tam dělá, dost nepříjemný. Postřeh z tréninku: je dobré nemít moc možností nad tím přemýšlet. Pomohlo mi odhodlání ve stylu tři dva jedna teď a honem si ho nechat nalízt na ruku. A pokud je člověk perplex jak byl odvážnej, měl by honem pokračovat. Tohle byl úplně rovnocenný zážitek jako s tím velkým sklípkanem, ale v závěru cennější, protože ten sklípkan byl jako plyšovej a skoro vůbec se nehýbal. Větší problémy mám s těmi našimi malými českými, takže jsem pyšná, že jsem se zase posunula. Takovýho pavouka bych nikdy na ruku nevzala a asi bych ho nezvládla ani ulovit do skleničky.