U zvířat, který se ochočovat nebo socializovat nechtěj a nejde je utáhnout na pochvalu nebo žrádlo je tohle podle mýho snad jedinej způsob jak se dá postupovat. Když jsem pomáhala v psím útulku v Praze-Troji, občas se našel pes tohohle typu - vystrašenej až do agresivity nebo zlomenej. I takovej pes musí ven a měl by získat zpátky lepší mínění o člověku, aby měl šanci se umístit u novýho pána. Na pamlsky obvykle nezabírali, sáhnout se na ně nedalo, takže pokud jsem s ním chtěla hnout po dobrém, tak nezbývalo než zasednout ke kotci a dát mu ten čas a energii. Samozřejmě šlo vzít odchytovou tyč a manipulovat s ním po libosti, ale to není zrovna ten způsob jakým se zvířatama zacházím když je jiná možnost. Stejně tak mají i tihle chovatelé chamíků na výběr a je na jejich zodpovědnosti jak k tomu přistoupí. Mně se to odvědčilo i na divoký zvířata. Jako malá jsem touhle metodou za tři týdny na táboře naučila divoký hraboše žrát mi na ruce a nechali se tak i přenášet. Pak přivedli ukázat mladý a ty už byly prakticky ochočený, protože to odkoukali od starých. Stejně tak jsem si ochočila ještěrku, nechávala se nosit a vyndavat klíšťata, žrala nabízený mouchy. Ono by se asi dalo ochočit lecos, jen by tomu člověk musel dát to co to potřebuje. A neodpustim si: k ochočování nezbytně patří láska a respekt k tomu zvířeti. Klidně se tomu smějte, ale to zvíře to cítí. Je třeba mezi sebou a tím zvířetem vytvořit vztah. Jakmile nejsme pouhým vlastníkem, líp se orientujeme v jeho reakcích, jsme schopný je efektivnějc ovlivnit a hloub si vychutnáme jeho projevy i všechny ty skvělý věci co s sebou chov nese. A ještě chápu že to zní divně, ale nepodceňujme energie, který ke zvířeti vysíláme. Prošlo mi rukama dost různých zvířat a vidím jedno: většina z nich reaguje na lásku, vztek, radost, soucit, strach, sobecký přístup... A tyhle pocity rovná se nějaká energie. Proto jsem zastáncem toho brát zvířata jako osobnosti, stejně jako lidi. A podle toho se k nim chovat. Ty vztahy pak fungujou jinak a víc to člověku i tomu zvířeti dává.