S většinou názorů můžu samozřejmě souhlasit. Příbuzenské páření není určitě idální řešení, ale je pravda, že k němu dochází i v přírodě, zejména v izolovaných populacích. Například ve lvích smečkách běžně páří dominantní samec nejenom své dospívající dcery, ale i sestry, nebo dokonce vlastní matku. Ovšem vzhledem k tomu, že ve volné přírodě dochází u většiny druhů zvířat k relativně volné migraci, nežádoucí geny se zpravidla rozpustí v přílivu nové krve. V péči člověka je však situace poněkud odlišná. Tam je evidentní snaha jakoukoliv odchylku od normálu podchytit a upevnit (tady je ekonomická stránka neoddiskutovalná), což bez přílivu čerstvé krve může vést v konečném důsledku až k případům degenerace, či neživotaschopnosti mláďat. Albinismus není opravdu takový zádrhel, který by znemožňoval zvířatům v zajetí plnohodnotný život. Vždyť jde jen o poruchu tvorby pigmentu. Navíc to není takové zlo, jako záměrné mezidruhové křížení. Co se týče chovu albínů v péči člověka, sice se mi to nelíbí, ale nedělá mi probém to tolerovat. Chápu, že albíni jsou svým spůsobem zajímaví a mnoha lidem se líbí. Přesto si troufám tvrdit, že je to u jedinců ve volné přírodě poměrně velký handicap, který ztěžuje predátorům lovit a potencionální kořisti brání stát se "neviditelnou". Není divu, že albinismus je v přírodě vzácnější než třeba melanismus. Melaničtí jedinci jsou v tomto případě zvýhodněni zejména u plazů, kteří jako tmaví nejenom že lépe absorbují teplo ze slunečního záření, ale jako predátoři nejsou zdaleka tak nápadní, jako do dálky "svítící" albíni.