No dobře, vyštrachala jsem jednu svoji báseň z mých mladých svobodných let:

Nastane konec letních dnů
schovám se zas do svých snů
až v zimě budu sedět na peci
hřát se ve slunci bych chtěla.

Však nebude to napořád
naděje, to je snad
to dobré co mám ráda.

Zas budu ležet ve stínu
nade mnou sklání se vůně jasmínu
já hltám ji co nejvíce
pak potok v svitu měsíce,
bude mi šplouchat do uší
co nikdo netuší
... že už dlouho jsem na tuto chvíli čekala...