básničky - jaký jste umělci?

Trochu melancholie, ne? Tak něco veselejšího:

Při toulání ranní rosou,
potkávám bábrli s kosou,
až napřáhne nástroj žací,
tak budu mít po legraci.

V životě jsem nic nesložil tak tedka jeden asi dost slabej pokus.

Jdu si takhle pralesem, co potkám za lesem?
Velkou kočku tam potkám, asi se tý sračky dočkám.
Při tý sračce na mě skočí a já jí praštim velkou tyčí.
Hovna cákaj, všechno smrdí i tý kočce je na blití.
Když mě kočka poblije, tak mě máma zabije.
Z toho plyne ponauka, že blití jsou velká muka.

Tak nevím co vy na to?

Ahoj,

je to PECKA smál jsem se asi hodinu

Ondra

Nenapsala jsem jí já, ale je moje nejoblíbenější :

Sedí beruška v metru na koleji,
její budoucnost se zdá být nejistá,
ach kéž by ten vlak moh jet pomaleji,
ach kéž by autor nebyl sadista.

Dobrý ne??

tohle je super

šel dědeček na kopeček,
uřiznout si šnytlik,
nahle se mu kudla smekla,
uřiznul si pytlik.
(blbost co?naštěsti ne moje)

Teda to je téma
Schválně, kdo pozná autora (určitě by se nezlobil, že ho tu budu citovat)

Po požití hašiše,
skuče ležím na břiše,
div mi slzy nekanou,
příště si dám sekanou!

Klečí kanec v rokli
Opírá se o kly
Myslivče jdoucí v ta místa
Ušetři kouli i brok
Vždyť ten kanec se chystá
Na kvalitativní skok

Ve výčepu na klice
Sedí malá opice
Nic se neboj Darwine
Však ona se vyvine

Taky není moje ale mám ji rád

RYBÁŘSKÁ

Já mám larvu,
já mám larvu,
já mám larvu
a na háček ju narvu.

PARÁDA!!

J. Topol?

Dobrý, dobrý, já se už tiše těším na něco od Adélky (Ficule) - její tvorbu obdivuji už déle

Jůůů, tohle vlákno mě nadchlo, jakmile jsem ho spatřila. To je přesně něco pro mě, já páchám nějaké říkanky co chvíli. Tak jsem hnedka jedno dílko stvořila:o)) Snad se vám bude líbit:o)))

Byla jednou myška bílá,
spokojeně v kleci žila.
Bratři, sestry, maminka,
prostě šťastná rodinka.

Myška si tu ořech chroustá,
vtom se uprostředka sousta
objevila obří ruka,
myší matce srdce puká.

Ruka myšku kamsi nese,
myška trochu zatřese se,
nemá však naději zjevně,
únosce ji drží pevně.

Pak sevření povolí,
aniž zkoumá okolí,
myška okamžitě zdrhá,
něco se však po ní vrhá.

Na svobodu myše chtělo,
avšak něčí štíhlé tělo,
hned ji silně postiská,
až tu poulí očiska.

Příští týden jistojistě
skončí zas na stejném místě
další z řady odsouzenců,
někdo z jejích sourozenců.

Trošku sadistické, no, ale tohle mě napadlo jako první:o)))

tohle se mi líbí..

jůůů, díky tak já ti někdy napíšu ještě nějakou. o čem bys ji chtěl?

já ti někdy napíšu ještě nějakou

A mě bys básničku nenapsala?

o čem bys ji chtěl?

něco ze života. Třeba sex, drogy a rock'n'roll

Mimochodem, kdysi jsem napsal "oslavnou ódu" po osobním setkání (sice jen v Zoo) s kobrou královskou.

Zfetovaná Madla
na ropuchu padla
Lepší je být na perníku,
než se utopit v rybníku.

První půlka dobrá, druhou bych pojal stručněji:

a než v plících voda
raděj' z trávy čouda

GG, tobě bych samozřejmě taky básničku napsala Problém je, že já píšu jen vtipné blbosti (tedy pokouším se), a to tvoje zadání, no nevím nevím... Leda že bych to nějak zvrátila v humor, ale abych tě tím pak neurazila nebo tak něco

Není to jen o sexu,
ten si klidně odepřu,
v pohodě ho oželím,
když mám vepřo se zelím.

ňam vepřo se zelím, šup sem s ním

Jj, napiš.. nevim o čem se ti píše dobře, nechám to na tobě ale témata GG by mi taky vyhovovala..

Ještě by chtělo ke každé sloce udělat obrázek a nemělo by to chybu

Allishka: Tohle se mi taky líbí, ještě něco napiš.

V těchto vedrech nemyslím tak něco ze starší již zveřejněné "tvorby"

Nadějný to terarista
do kina se dneska chystá
ještě rychle poklidit
a za slečnou může jít

Na co ale zjara myslel,
na želvy a nebo postel
co se všechno mohlo stát
vyprávěl by hermaňák

Letes byla tuhá zima
samička je nějak líná
teď tu leží v plné kráse
trochu vlhká taky zdá se

Stejně jako každý rok
není tady žádnej sok
a tak v klidu, klídečku
odpáří tu samičku.

Ale co to, co to je?
Kdo uteče vyhraje!
Bylo to jen o vlásek
by přišel o ocásek.

Kde se jenom stala chyba
která ten akt ohrozila?
Místo mladé hermanky
hlava supí kajmanky.

Tak to je brutus

To je fakt dobrý

Mrazivý dech s line z tvých úst
a mlha kolem pohlcuje močály.
Přede mnou ostrá kamenná suť,
duchové zhrzených mnou prochází.
Nohy do špíny se mi zabořují,
aligátor čeká až mi dojde sil,
má mysl si porážku nepřipustí,
kéž bys na věky hnil!

ještě jeden epigram:
V poslanecké sněmovně sedí samá prasata,
kdyby pravda oděv byla, tak jsou všecka nahatá.

Tak ještě něco ať neplním šuplíky

Chtěl bych být orlem, nebo kondorem
a v spárech vynést tě až do oblak,
shůry pak ukázat ti chrám ,
kde ty jsi pouhým kamenem.

Co na tom, že ležíš v základech,
před zraky lidí hlínou ukrytý
lepší je nést tu tíhu na bedrech,
než trusem ptáků býti pokrytý.

Láska je bolest, láska je radost,
láska je zvrat v dokonalost.
Bolest vymizí realita též,
oči oslepnou, nevidí lež.

Taky přihodím, není to moje, ale kamarádky, já nejsem básnivý typ.

Ležely myši na seně
klátily nohama do taktu
funěly děsně blaženě
až mě to přestalo bavit.

seš taky pěkná myš drahoušku
nicméně silně žádoucí
mám trochu sena na zkoušku
moh' by ses někdy stavit.

Ležely myši na seně
čumáky měly nahoru
koukaly pěkně zhnuseně
že nebylo co slavit.

No dobře, vyštrachala jsem jednu svoji báseň z mých mladých svobodných let:

Nastane konec letních dnů
schovám se zas do svých snů
až v zimě budu sedět na peci
hřát se ve slunci bych chtěla.

Však nebude to napořád
naděje, to je snad
to dobré co mám ráda.

Zas budu ležet ve stínu
nade mnou sklání se vůně jasmínu
já hltám ji co nejvíce
pak potok v svitu měsíce,
bude mi šplouchat do uší
co nikdo netuší
... že už dlouho jsem na tuto chvíli čekala...

Pohlazením záře luny,
probuzením nočního vánku,
slyším v dáli struny
a noc se dnem uzavírá sázku.
Jasné hvězdy na obloze,
mezi nimi mléčná dráha,
pracuje mi fantazie,
jenž radostně zpívá.
Oči se mi třpytí,
tají se mi dech,
mysl radostí se sytí,
ztrácím se ve svých snech.
Tam žiji v říši pohádek,
kde na kopci stojí hrad,
naplněna vůní pozlátek,
se mi chce více spát.

Neztrácím se mezi černýmy a bílými barvami,
do podvědomí mi vnikají barvy duhy.
Nevidím už jen krvavé strhané prapory,
kolem mne poletují třpytivé stuhy.
Necítím už pach staré zaschlé krve,
ale novost rostoucí zeleně.
Neoddávám se jedné zoufalé slze,
s tebou překonávám dravé peřeje.
Již mě nesužují těžké zrezlé otěže,
začínám pociťovat volnost svého těla,
končí vekeré zlomyslné soutěže,
jsi můj úsvit do nového světa!

moje velmi oblíbená ale není moje:
Již jedenáctá odbila a společnost ještě seděla
při pivě družném hovoru, v hospůdce malém prostoru.
Na podnět rady Vacátka, přišla všetečná otázka: kde prdět smí se a kde ne?
Je slyšet pana Navrdu, jak vážně mluví o prdu. Směle ve tvář všem tvrdí,
že prý každý člověk prdí. Někdo málo, někdo víc, do sukní i nohavic.
Uprdne si starý, mladý, prdne i vznešená lady.
I ten žebrák bídou štván, prdí jako nóbl pán.
Každý v družné pohodě, prdne také v hospodě. Při pivě i při víně, prd nikoho nemine.
I v kostele smí se prdět, nesmí to však tuze smrdět,
Kdo to šeptem vypustí, tomu pánbu odpustí.
Vždyť lékař o prdu praví, že kdo prdí, ten je zdravý.
Kdo se na prd nezmůže, lék mu málo pomůže.
Prdí Petr, prdí Pavel, prdí jistě každý z nás, prdělo se vždycky všude se bude zas.
Prděl Baťa ve Zlíně, prdí mládek ve mlýně,
i baletka na jevišti, uprdne si ke hledišti.
Každý dělník v továrně, uprdne si totálně. I ten sedlák na poli, prdí jen to hlaholí.
V parku večer při randíčku, prdne panna při měsíčku,
polehounku v zátiší, ať prd nikdo neslyší.
Přisvědčuje rada Puprd, jenž si náhle nahlas uprd.
A sděluje s jasnou tváří, jak si prdí v kanceláři.
Úředníkům v kanceláři, prdět též se dobře daří, na hodnost se nekouká, každý si rád zafouká.
Prdí písař, prdí rada, sekretářka taky ráda.
I šéfové morousi, rádi svůj prd utrousí.
Jinak prdí sportovec, mužně hájí svoji věc, prdy bují při sportu, každý prd má svojí sortu.
Jinak prdí fotbalista, cyklista i hokejista
jinak rybář na břehu, uprdne si ve střehu.
Turistovi na túře, prdy jdou jak na šňůře. Pilot když je v povětří taky prdy nešetří.
Houbař když se roštím dere, prdí div se neposere.
Tramp za každé pohody, prdět jde do přírody.
Zachechtá se mistr Halíř, jak si prdí také malíř
a jak prdí mistr švec, to je přece známá věc.
Pozvedl se starý Pindal, uprd si a fajfku vyndal,
hovoru dál zpřádá nit, prdí každý, kdo chce žít.
Praví on že prdí lehce, prdí mu to i když nechce,
každému to potvrdí, když písničku zaprdí.
Až on chudák jednou ztvrdne, vícekrát si neuprdne, kdesi v hrobu doliny, prdět bude do hlíny.
Pan učitel v letním vedru uprdne si pod katedru,
aby tolik nesmrděl, dá si piják pod prdel.
Abatyše prdí tiše, každý prd si hned píše. Dvěstě prdů do roka, osvobodí otroka.
Prdli mniši sborem, dunělo to chorem, od prdele kaštany, roztřískaly varhany.
Tím končím ódu svoji, prd už nechám na pokoji, že jsem básník netvrdím, avšak rád si zaprdím.
Nakonec však říkám jasně, na prd těžko skládat básně,
hlavou nad tím nevrťte, svoji prdel přiškrťte.
Tímto končím svoji báseň, ať nedělám ostudu, jakživ jsem o prdu nečet a už snad číst nebudu.

Pláču smíchy
To je dokonalý

Tak koukám jako blázen, co všechno dokáže "pojmout" teraristická poradna. Nu což:

Teta
Šla teta na snímkování,
měla pěkné tetování.
Pan doktor se jí hned ptal:
"Kdo Vás teta tetoval?"
"Nechte prosím slabou ženu!
Já jsem tady na rentgenu!
Já se sama tetuji, háčkuji a letuji..."

Dáša
Jede Dáša na svém skůtru
hledat kluky něžný,
v podpaží má Kamasútru,
ten skůtr je sněžný.
Odvážně se řítí z kopce,
naráz ztrácí hlavu,
takhle buďto skončí v hrobce,
nebo v jiném stavu.

Socha
V parku stojí socha
děvčete a hocha.
S neskrývanou rozkoší,
každou noc tam sousoší.

Mraveneček
Nesl malý mraveneček
lesem kousek dřívka.
Nedbal na svou čerstvou kýlu,
vyhřezla mu střívka.

Slavík
Sedl slavík na koleje,
moji milé píseň pěje.
Pak jel kolem osobák
a on přišel o zobák.

Natálka
Za městem učil jsem Natálku
házeti granátem na dálku.
Byla to veliká lapálie,
teď sbírám co zůstalo z Natálie.

Samec
Máme samce dogy,
je úplně grogy.
Celou noc byl u fen
a teď žere brufen...

Nahý v trní
Šel jsem sypat slonům zrní,
a on tam stál nahý v trní.
Sloni se ho ulekli,
usekli mu kule kly.

Obraz
Visí obraz na skobě,
ta skoba se viklá.
Stejně visím na Tobě
jsi však na to zvyklá.
Až jednou tohle zátiší
se utrhne a sletí,
budeš tichá, nejtišší...
a já pochopím, jak je Ti.

Geometrická
Pod oblohou temně šedou,
člun A a člun B si jedou.
A až vyjde slunce,
vyjede i člun C...

Myška
Sedí myška v rohu,
v pastičce má nohu.
Sedí tiše, občas pípne,
asi mrcha brzo chcípne.

U piva
Sedí pán při malém pivu,
ve tváři má zděšení.
Není tomu ani divu,
padá na něj lešení.

Dřevorubec
Dřevorubec dříví kácel,
sekl se a vykrvácel.
Marně svíral pěstičky,
ztratil krevní destičky.

od K.Plíhala?hezké a ftipné

já teď z nudy vymyslel jednu krátkou:
Potkal sem dva holuby,
jak kráčeli kolem,
hledali něco do huby,
tak nám nasyp vole!

RITCHI, jestli je to Tvoje tvorba, tak je úplně supr. Umřu.

Ale kdepak moje, na to bohužel nemám

Autoři jsou Plíhal + Vodňanský

boaedon - ale tahle je 100% moje!

Šnečí milostná...
Šnekům je většinou šumafuk,
kdo z nich je holka a kdo kluk.
Když se tak milují v zelené trávě
láskou zaslepení,
milostné pozice zvládají hravě,
nic na tom přece není -
buď mají hlavy k sobě,
nebo přirození...

Páří se v přírodě, nemaje bytu,
toť smutný úděl hermafroditů.
O co je to jiné nežli u lidí?
Vždyť ani tam se nic jiného nevidí!
Jestli milují se lidé nebo hlemýždi,
jestli je to doma nebo venku,
vždycky jde jen o hlazení po hýždi,
či o sexy podprsenku.

Údělem všech tvorů na Zemi
je zachovat druh či rod,
takže je jedno jak toho dosáhnou,
zdali jsou nahoře, nebo pod...

Tak tahle je taky dobrá:

Marně si teď lámu hlavu,
jakto že jsi v jiným stavu.
Vždyť mi řek´pan doktor Havlík,
dříve než jsem trenky navlík´,
že svůj nástroj rozkoše,
můžu hodit do koše...

To je fakt taky dobrý

Šla babička z jarmarku,
nesla v nůši krocani,
najednou se postavili
a dali se do chcaní.

VLASTENECKÁ

Chceš-li býti správným Čechem,
utírej si prdel mechem.
Není-li mech k dostání,
šoupej prdel po stráni.

btw:není moje

a ta je vlastní:ÁÁÁÁÁÁÁÁ
KOUSLA MĚ GUTTKÁÁÁ
NO NIC SE MI NESTALO
MÁM JEN V TRENKÁCH NASRÁNO.
ČISTÍM TO SAVEM
POTOM TO (Z)SPLÁCHNEM.
trapná...nemusíte to psát

Plíhala já fakt můžu :)

Jen drobný výběr, co si pamatuji.

Dědečkovo tvorbo:

paradoxní báseň s delším jménem, než samotným textem:
O člověku, který by rád šetřil elktirckou energií, ale nemůže, protože je příliš malý

Trpaslo, trpaslo, už jsi zase nezhaslo :)

Hornická
Ryju, vrtám, kopu,
hledám v zemi ropu.
Dřu se jako buran,
všude samej uran...

A jedna veselá (autora neznám).
Vkročila k nám do dvora,
dvoumetrová potvora.
Nikdy k nám již nevkročí,
má motyku v obočí.

VH

Tak tahle je moje, ikdyž už to ňákej čas bude, co jsem ji zplodil:

Tkáč

V očích jiskry hravě plají
hlavu plnou starých bájí
na tkanici kolem šíje
brk, jenž meče mocnější je.

Slova lživá v pravdu zvrátí
padlým rekům život vrátí
tančit v luně nechá křepce
víly umem veršotepce.

Vyniknout dá černi noci
vyzpívanou veršů mocí
jazykem svým vábí tiše
ranní rozbřesk z jeho skrýše.

Jeho ústy na svět vchází
snové ódy z fádních frází
tkaje svými slovy sítě
do svých veršů polapí tě

Veršům, jež ho slavným činí
Vzdor múzám však vládnou jiní
jeho řádkám káží, arci
básníkovi chlebodárci.

Tak já taky jednu přidám. Je to básnička pro mého známého, který umřel ve 21 letech při autonehodě. Ukázal mi pár svých básniček a byly hezký, tak jsem mu napsala jednu co už si nepřečte.

Rozkousej svou perlu štěstí,
slepý tulák na housle ti zahraje,
od kašny na frýdlantském náměstí
přeneseš se do ráje.
Čas se zúží na paprsek světla,
Cháron zlatou minci prohlíží,
pro řeku řek jsem jasmínový věnec pletla,
básník jde dál aniž se ohlíží...

Bic0 je chlapík ochotný
svou pomoc nám nabízí
že nám hady dopraví
z USA až do Prahy

Dali jsme mu malý úkol
koupit krajty černohlavé
nastrkal je do trenek
převezu je hravě!

Prošel celní kontrolou
už je skoro tady
krajta hlad však dostala
ukousla mu pinďoura
poučení z toho plyne
NEPAŠUJTE HADY!

Po slizké stopě
tiše se šine
než my má starosti
trošičku jiné.

Na luční dálnici
ho mravenec předjíždí
on dál si jede
svým tempem hlemýždím.

Na zádech domeček
co zavání novotou
strachy však třese se
ať neskončí pod botou.

Cholera

Až přijde cholera sem,
tak se všichni poserem.
Lidi se nás budou ptát,
kam se chodi srát.

Na hajzl vyskočím,
prdel vystčím...
Zařvu" Já mám choleru!"
a pak se poseru!

určitě to znáte

Tak teď jsem se málem po...l já

neni to ma tvorba ale

Hadíček mocně kouká,
spáleništěm se souká,
kostičky cestou drtí,
smrdí to tady smrtí.

Strana zelených

Stromky v dáli zelenají,
potoky z jara klokotají,
vylézají z nor hadi, žáby a ježci,
vzduchem se nesou tony, to naši pěvci.
Květiny rozevírají své náruče,
mravenci soutěží kdo více unese.
Srnky skáčou polem ladně,
komáři bzučí u potoka v trávě.
Však něco kazí tuto krásnou idlku...
Hle! Jacquest s Bursíkem jdou za ruku.

Jen blázen...

Uvadám v zapomnění,
jsem netvor poraněný.
Zradila jsem dobrou víru,
zavrhla jsem její sílu.
Tolik slibů, tolik snů,
kolik ještě dnů?
Kolik slzných potoků,
kolik zpětných úzkoků?
Proč se všeho tolik bojím,
proč se se zlem pojím,
proč nezalévám květinu,
proč neprožít každou vteřinu?

Po výbuchu černobylu Ivan dostal novou sílu,
po operaci kostní dřeně musí píchat 6krát denně,
tak se těšte české pany,
až nám bouchnou Dukovany

Leží kostra pod keřem, my tam za ní nelezem. Už tam leží mnoho let, vyrostl jí z oka květ. A z prd.le stromeček, býval to náš dědeček.

Taky něco z ranního lenošení

V malé boudě venku,
chovám chovnou pětku.
Když se občas zadaří,
v teple se víc páří

...20, 30 holátek,
krmení nechám na pátek.
Hadička se proplazuje tam a zpět,
přece jí dám hned.

Sáhnu rukou pro holátko,
které je na živu tak krátko.
Samice div se nepřerazí,
nakonec do hnízda dorazí.

Ztěží to rozdýchává,
přece je má hrozně ráda

Položím holátko do terárka,
hadice se z prvu kolem jen fláká
Za chvílí pííísk pííísk na celý pokoj,
asi budu muset napsat protokol.

Zdá se, že ještě nemá dost,
dám hadici druhé pro radost

No a dál už nevím, protože už jsem musela z postele opravdu vstát

Krvavá kaluž

Kdybys jen věděla,
jak srdce plápolá
a oharky co zůstanou...
ty jsi pro mě jedinou!
Tak proč se tolik bojíš tmy,
proč roztháváš sny?
Tak pojď se mnou za moře,
můžem odeplout a naše lodě
nás tam jednou jistě dostanou,
je to ve mně, jsi vílou probuzenou.

Všechno kolem se mi jen tak zdá,
možná jsi holka nevinná,
že ruce mé jsou od krve,
je to nemožné sundat otěže.
Trnová korunka na hlavě,
proč myslíš tak váhavě?

Možná mi už nevěříš,
lásko, jsi tak spanilá!

Proš si tenkrát odešla,
pročs' mě ve sklepě nechala,
ve špíně nahého na zemi
v krvavoslzné kaluži?

Proč si to "NAŠE" odnesla?
Proč si se mnou zametla?
Cigareta mi nechutná,
je to Tvá proměna.

Věř, že jsem nechtěl zničit to co máš,
to jen déšť se snaží smést zlo v nás.
Myslíš, že jsem zrůda z močálů,
myslíš, že už víckrát nevstanu,
však duše sílu ještě má,
to poslední co se mi zdá...

Vím, usínáš s krvavými slzami,
dám tě na oltář mezi skalami.
Tak odpusť mi dnešní den,
odpusť mi tenhle zlý sen.

Nepřestaň milovat,
musím jen litovat,
to jsme říkával já blázen,
cítím se vším tak zhrzen.

VĚŘ MI, MÁ TO TAK BÝT!

Nikotin

Tenký válec plný tabáku,
pěstuješ si smrt jako zahrádku,
každá dávka nikotinu ničí tvoje plíce
stejně jako samota kanárka v temné klícce.

Noční obloha

Stáváš se pro mě noční klentbou,
která je poseta hvězdami
a ač nejsi zrovna se mnou,
tak Tě nalézám mezi jejich obrazy.

Pohled na Tebe, stejně jako na ni,
naplňuje moji duši pokorou.
Chci mít svoji ruku ve tvé dlani
a stát se tvoji oblohou.

Každý večer bych na skály usedla
a koukala přímo vzhůru,
jen proto abych tvému kouzlu propadla,
abych posílila svoji tužbu.

Když je už člověk znuděn učením a stojí mu vlasy hrůzou, tak si rád odskočí do říše poezie, tedy alespoň já.

Křídly se dotýkáš nebe!

Láska,
když mávneš křídly ptáků,
a dotkneš se nebe,
vypálíš srdci šrám,
nesmíš se bát,
tak jako sopka,
jen ta nejsilnější,
láska.

Láska,
když noc pálí do tváře,
a svému životu dáš cíl,
hluk tě hřeje v uších,
nesmíš se bát,
tak jako sopka,
jen ta nejsilnější,
láska.

Láska,
dotýkáš se křídly nebe,
je to tam hezčí,
cítíš druhé srdce,
nesmíš se bát,
tak jako sopka,
silnější než kterákoli,
láska.

Okamžik pravdy

Jak rád jsem se Tě dotýkal,
protože pak jsi věděla jak mi je,
byli jsme spolu blíže k nebesům
a já nechtěl jít pryč.

Vše můžeme ochutnat během chvíle,
vše co dýcháme jsou naše životy
jen nechci abys věděla kdo jsem,
neboť vše jednou ztratíme.

Vypadá to jako ve zlém filmu,
kde zaživa bolestivě krvácíš,
vše se konec konců rozpadne,
a ty ochutnáš svůj život.

Nechci abys mě viděla,
nemyslím, že bys to pochopila,
nemůžeš bojovat s pláčem,
okamžik pravdy je mou lží.

Zapomenout na ráno!

Zapálím si další cigaretu,
naliji si sklenici vína,
jsem přesně tam,
kde jsem chtěl být.

Vypadá to jako v jiném světe,
ty ležíš po mém boku,
s tebou ztrácím přehled o čase,
a čtu jen z tvé mysli.

Potřebuji znát tvůj pocit,
když ráno sladce říkáš,
že se večer vrátíš,
prosím slib mi to.

Chtěl bych zastavit čas a snít,
zapomenout na ráno,
kdy unavená odejdeš
a možná budeš navždy pryč.

Za duhou!

Někde za duhou,
země jest daleká,
o které slýcháváš,
když sama usínáš.

Někde za duhou,
modré je nebe,
není to jen sen,
když sama usínáš.

Jednou se probudíš,
daleko za duhou,
kde tiše čekám,
až uvidím Tebe.

Klečíš na kolenou

Tolikráte jsem tě opustil
a ty klečíš přede mnou,
jsou mi to ale pošetilé hry,
ze kterých rázem vycouvám.

Umřela‘s v mých snech,
já v nespoutaném proudu,
kde natahoval jsem ruku,
po té osudné touze prach.

Vzpomínky mysl zamoří,
zpátky v našem obrázku,
někde uvnitř to i zabolí,
když klečíš na kolenou.

Má postel je tvou rakví,
velkou zahradou temna,
zhypnotizovaná nocí,
se tiše odrazíš ze dna.

Jsi odsouzena k vině,
beznadějný človíček.

NOČNÍ PROCHÁZKA
Na nebi svítí bledý měsíček,
z lesa se z dálky ozývá sýček,
stébla trav na mezi se ve větru vlní,
tak krásná noc je a lidi doma chrní.

JEDNA SADISTICKÁ
Leze leze tlustý had
a má zrovna velký hlad.
Chyt malýho králíčka,
už mu lezou očíčka.

POKRAČOVÁNÍ
U zadku má bobeček,
hele, byl to chlapeček!

Radši končím, jdu krmit ...

Zapovězený syn

Duch štěstěni není již s námi,
nenávratně ztracen v propasti pekelné,
mnozí ptají se bohů, kde si,
proč nepostrádáš příbuzné?

Neslyšíš, nevidíš, tápeš,
daleko tvůj hřích bloudí,
snad jistě ještě chápeš,
že krvavé je tvé perutí.

Promítáš si cestu zpátky,
která tě drží nad vodou,
za tebou zbořené hradby,
které si zničil bosou nohou.

Srdce stále strádá a pláče,
puká žalem nad slovy pravdy,
nenachází klidu v těle rváče,
již neschováš se v lůně matky.
-------------------------------------------------- --------------------

Kdo ještě?

Pro mnohé jsem snad anděl,
jež prozzáří umírající duši,
možná jsem jejich spasitel,
možné mi dopřávají chvíle slávy.

Však já ztrápené srdce mám,
rozpolcené ve dva světy,
zlobě se lehce oddávám,
proč zčernaly mé květy?

Proč rosa nechladí mé myšlenky,
proč tráva nelechtá mě na dlani,
proč neslyším veselých popvěvky,
proč neuštkla mě zmije na stráni?

Kdo přeje si abych žila?
Kdo vyhlíží mě na obzoru?
Kdo přeje si slyšet má slova,
když podobám se netvoru?

Sluníčko sluníčko, popojdi maličko,
stojíš mi v cestě, pařím si to dvěstě,
asi tě přejedu.

Je tma, tak černá, až jde z ní strach.
A zvony bijí na poplach.
To smrt si vyšla do ulic.

Poutníci z dob dávno minulých
sedí tu v kruhu a z plných plic
zpívají žalmy pospolu.

Madona vstává od stolu,
nakojit plačící robě.
Umřel jsem lásko. V Tobě.

Cerastes cerastes

Královna pouště
královna noci.

Mezi dunami tančí
ve svitu luny
plíživý tanec.

Vábí poutníky,
ztracence světa
hledače znamení:
Dotkni se mne.

Z písku smrt
vystrkuje růžky.

Eunectes murinus

Topí se v strachu.
Liány paruky prastarých stromů
ovíjejí se
kolem nohou a hrdel kalné řeky.
Zavlnění,
drtivé objetí kořisti.
Lapání po dechu.
Nad bezvládnou obětí
táhnou se kola,
Topí se.
Pralesem hlučné ticho zní...

Ophiophagus hannah

Sem a Tam
a Tam a Sem,
Tam a Sem,
a Sem a Tam...
Sleduje píšťalu fakíra.

Tanečník smrti,
pružina bílkovin
a strachu lidí, pověr a bájí.

Sem a Tam
Tam a Sem,
Taneček pro pobavení,
nadutých
navoněných
aseptických
deprimovaných
znuděných
přežraných
turistů

Sem a Tam
Tam a Sem...

Python curtus

Ovinul ses jako svízel
k oběti svého obětí.
Okamžik vmilování
do věčnosti.

Drtí kosti,
bezhlesná,
fatální láska.
Kousneš, povolíš,
cosi vevnitř praská.

Nad spletí lián
se cáry deště ženou.
Pozřels,
a nechal nepozřenou...

Vipera xanthina

Klid.

Vyprahlá krajina
v ruinách Galatského města,
jen myši víří prach.

Z propadlé
nory vymrští se bič.

Jedna myš zmizí.
Chvíli rozruch...

Klid.

sice nic moc, ale podělit se s vámi musím:

dal jsem štírovi holátko,
ten ho zmasakroval zakrátko,
píštelo jak kuřátko,
o život příšlo zakrátko.

není má, napsal Jakub Praibiš, doporučuji autora, píše nejen poezii

V krajích temné liturgie
V dobách rané utopie
Sociální pandemie
Přetrhla nit nostalgie

Zprvu čirá euforie
Později jen hysterie
Progresivní tragédie
Mrtvolný pach letargie

Z žádostivé teorie
Zrodila se aporie
Epigonní amnestie
Dodává tvar parodie

Ze sílící apatie
Skrze tóny elegie
Rezistenční agónie
Splétá vlákna historie

Kde bláhové naděje zdobí tahy melancholie

jednou v parku na předměstí,
šuká ježek z liškou v listí,
liška křičí velice,
ježek pícha jako jehlice

Přišel jednou gekonek
a ten mi dal bonbonek.
Bonbonek mi nechutnal,
poslal jsem ho o dům dál.
Tam si ho vzal leguán ,
tomu chutnal velice,
protože ten bonbonek,
měl obsah z brokolice.

Snažil jsem se vymyslet něco s plazí tématikou.

Kdo ještě?

Pro mnohé jsem snad anděl,
jež prozzáří umírající duši,
možná jsem jejich spasitel,
možné mi dopřávají chvíle slávy.

Však já ztrápené srdce mám,
rozpolcené ve dva světy,
zlobě se lehce oddávám,
proč zčernaly mé květy?

Proč rosa nechladí mé myšlenky,
proč tráva nelechtá mě na dlani,
proč neslyším veselých popvěvky,
proč neuštkla mě zmije na stráni?

Kdo přeje si abych žila?
Kdo vyhlíží mě na obzoru?
Kdo přeje si slyšet má slova,
když podobám se netvoru?

Trocha ORAZu
Když poprvé na silnici testoval svůj OPEL,
tak po čelním nárazu vystříkl mu sopel..

Srala Anka za plotem, kejvala hlavou,
prdel si vytřela zelenou travou..

Měl dědeček kolotoč, sežral mu ho červotoč.
Dědeček byl nasranej a červotoč nažranej..

Vánoční

za okny sype se sněhu jak kráva,
domov nám provoní Fernet, Rum, tráva...
Půlnoc se blíží, nohy se pletou, děti zas uvidí maminku sjetou,
tátovi krví barví se džíny, prdel mu natrhla petarda z Číny.

Vánoční II

Půjčil jsem si milion, měl jsem dárků kamion,
neplatil jsem splátky, vzali si to zpátky.
Neplatil jsem daně, vzali mi i saně.
Nevím si už rady, sob mi chcípnul hlady.
V lese mám teď pelíšek, seru na vás JEŽÍŠEK!!!!

Šel dědeček do Chuchle, měl nožičky opuchlé,
cesta byla nerovná, dědeček šláp do hovna

proč neuštkla mě zmije na stráni?

To protože jsi utíkala do kopce, boom holt něco ses na poradně naučila

Ne zmije mě namají rády, furt se skovávají a já je nemlžu vyfotit bůůů

Když už to tu je, tak se taky pochlubim básnickým střevem

Na rande nechoď s prázdnou,
přinášej kytku.
Když máš řeč ráznou
a zatáhneš za nitku.
S úplňkem v zádech,
to je ten romantický nádech.
Teď už krok poslední,
Neváhej a polib jí.

No básnický střevo moc nemám, ale tohle jsem vypotil, inspirace jednou z nejlepších SF od Dana Simmonse:

Hyperion

Tam v dálce na nebi
za chladným svitem luny
kde hvězd je na tisíce
spí jedna zlatá stálice
V dunách pouště
za blankytným mořem
stojí ocelový štír
jež válečným je ořem
těch kteří vzešli od lidí
jak odvděčí se jim zatím nevědí
na stromu nářků duší na tisíce
však prázdných větví ponejvíce
teprv se naplní
...
Až hrobky času otevrou své chřtány
šíři budou lovit pro své pány
co srdce chladná mají jako kámen
a s lidmi možná bude ámen.

Chci tě...

Zjevil ses jak přízrak v mlze,
obhlížel si žár nenápadně, tiše.
Je jaro, svět se točí a vášeň...
což ty tím nejsi schvácen?
Když už jsem skoro vyhasla,
přišels, přiložil, abych procitla.
Stejný koloběh jež trvá věčnost,
pouze pudům skládám věrnost.

Většinou k večeru dostávám chutě,
pojď se mnou miláčku, do koupelny, zvu Tě.
Otevři ústa, mírně si poklekni,
přimhuř si oči, naposled nadechni.

Nástroj je navlhlý, zdá se být připraven,
k ústnímu užití zvláštně je upraven.
Krátkými pohyby, dovnitř a ven,
uvolni krk, je to jak sen.

Lepkavou hmotou plní se hrdlo,
radši to vyplivni, ty moje trdlo.
Opláchnu nástroj, otřu ti hubu,
taky vás vzrušuje čištění zubů?
.....snad jste někdo z vás nemyslel na prasárničky ! ! !

TO je boží

Něco z práce při dlouhé a úmorné noční.....
Ráno začalo a já jdu spát....
únava jest můj největší kamarád
Oči se klíží,tělo se kácí...
Nebylo lehko na noční v práci...
Do práce za tmy...
z práce to samé...
je to furt dokola,dojíždění vymrdané...

Pentagram vlkodlaka na hrudi nosím,
sedávám často u trůnu pekelného otce.
Zamykají mě v komnatách a tam blouzním,
neusínám a stále sleduji lidské ovce.

Klečím a kleji pro úděl těžký,
jež mi byl dán do vínku.
Kéž by život můj byl běžný,
pocítit teplo na malou chvilku...

Pouze hon mě provází,
pouze temné stíny v zádech,
jež slzy štěstí polykají,
pouze smrt s sebou táhneš.

V očích mám starch padlých,
neustále slyším jejich hlasy,
zhynulo mnoho mužů chrabrých,
jež rozpárala jsem je svými drápy.

Těsné otěže se zařezávají,
cítím neukojený hlad,
svoji šanci nepromrhají,
ti jež nepocítí chlad.

Mrazíkova harmonie

Velký sál pln věrného lidu,
stolů, pití a hodů.
Nesčetně postav mihotajících se,
jako se mihotají svíčky ve tmě.

Venku mrazík ukrývá zemi,
stejně jako dítě motýlka v dlani.
Pár zdvořilých frází pro známé,
dávám v šanc ruce hedvábné.

Nesmím jej hledat,
nesmím ani doufat...
A přece stojí přede mnou,
kde mé sliby nyní jsou?

Tvářím se přátelsky,
usmívám se a na konci
doufám v nemožné,
již se rodí v mysli hamižné...

Venku hlouček závisláků,
historky z dob propadáků
a já stojím, naslouchám tichu,
pohledem unikám k třpytivému sněhu.

Malinkými krůčky se vzdaluji,
chci pocítit mrazíkovu harmonii.

Někdo následuje obraz mých stop,
nedokáži zastavit myšlenek tok.
Zahýbám stranou z dohledu svědků,
to dráb za mnou jest s bandou spratků?

Otáčím se se šimráním v prstech,
nikdo nevyčetl, co je v mých gestech...
Pocit úlevy, radosti a štěstí,
třpyt a jas hvězdy mi věští.

Čert vezmi sliby do pekel,
bůh mě dávno proklel
a touha ač hříchem je,
té se nyní oddáme.

Nepoznávám varování krkavců,
provazce smůly a řeči lakomců,
doteky, touha, probuzení,
to jest pro duši pohlazení.

Není již zimy po těle,
není lhostejnosti nepřítele.

Nyní jsme jen my dva
a naše vášnivé drama.
Nelituji porušení přísahy,
spolu si dodáváme odvahy.

Stoje v dešti
hovno v pěsti
stroje vřeští
a vřešťan skáče dolu
pryč od svejch bolů
ale i života
umrtví tvaroha
ve svém pytli

ale splet' se chlapec
v banánu zas tak síla není
k oloupání
úskočně na větvi

ještě včera si zpíval
večer si zazíval
pak ale přišel
ten
mýval

neměl moc co sdělit
jen myl se
a vřešťan
- ten ho větví zbil!
he

Mýval si už nemohl
umít ruce
zažaloval vřešťana
i jeho banána
a už byl proces
na střeše
padal s lotosem

ne jako list v noci
který nikdo nevidí
byl i v novinách
na nově
radši by byl na
Jupiteru
který není pln tak
mývalích potvorů

ona každá hvězda byla by fajn
ale co s mývalem?
vřešťan neměl šajn
snad poklid pomůže
a naslouchal
lavině

vyndali mu kamarády
banána
přitom to byli přátelé
jeho přítele
už zítra
zítra ho výrok semele
a vydán bude v
kostele

což se nedá odmítnout
vřešťan líná (chlupy) pro vyšší moc
vřešťan škrábe (strupy) neudrží moč
a hloupě ptá se:
"kurva proč?"

Na otázku tak snadná odpověď
ptáš se tedy proč?
chceš to vážně vědět
ty vřešťane ty opice
ty prázdná makovice
já ti to teda řeknu
protože
seš černej

a hugo?
toho neznám.

Až vás jednou všechny opustím,

nechci vidět slzy a zármutek....

radujte se, ač vás nepohostím

však mám ještě jeden dodatek....

Až vás potkám u bran pekelných

a budu vás vítat s otevřenou náručí,

přineste dar neřestných

a slavme spolu znovuzorzení.

Vždyť u ohně je tak krásně

O všm vím....

Tiskneš se ke zdi,
skřeky tě provázejí,
nápisy nečti,
nemáš svědomí.

Cítíš se být ponížen,
v samotě se ukájíš,
nejsi raněným zvířetem,
smrti nic netajíš?

V mysli mé jsi nahý,
jsi jak bezbranné dítě,
věř, že hněv je pravý,
nevymotáš se z mé sítě!

Mnohá staletí bloudím,
hledám zranitelné... TEBE...
Životy tak rmoutím,
kdy zničím sebe?!

Pro padlého...

Vím o nich,
slyším jejich nářky,
na jejich křídlech...
s rychlostí vážky...

Slyším je plakat,
jejich slzy sbírám,
chtějí perutě vytrhat,
popel z tváří stírám.

Vždy střežili mé šílenství,
stali se mými stíny...
teď nosím je v náručí...
s pocitem viny...

Obětovali se pro mě,
vzdali se nebes,
již bloudí ve tmě,
již je vítá Hádes.

Učinit tak krok zpátky,
mít tak vodu života,
obětuji své vzpomínky
pro padlého anděla!

Jsi slizká hadice,
mám tě rád velice.

Jsi slizký had,
nemám tě rád.

Tak to by byla jedna.

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla spívalo.
Magneťák na plné pecky,
do rytmu se kývalo.

A to byla druhá.

Akorát ta druhá je vybrakovanej Semafor...

Obě dvě jsou předělávky.Ta první je písnička.