moje velmi oblíbená ale není moje:
Již jedenáctá odbila a společnost ještě seděla
při pivě družném hovoru, v hospůdce malém prostoru.
Na podnět rady Vacátka, přišla všetečná otázka: kde prdět smí se a kde ne?
Je slyšet pana Navrdu, jak vážně mluví o prdu. Směle ve tvář všem tvrdí,
že prý každý člověk prdí. Někdo málo, někdo víc, do sukní i nohavic.
Uprdne si starý, mladý, prdne i vznešená lady.
I ten žebrák bídou štván, prdí jako nóbl pán.
Každý v družné pohodě, prdne také v hospodě. Při pivě i při víně, prd nikoho nemine.
I v kostele smí se prdět, nesmí to však tuze smrdět,
Kdo to šeptem vypustí, tomu pánbu odpustí.
Vždyť lékař o prdu praví, že kdo prdí, ten je zdravý.
Kdo se na prd nezmůže, lék mu málo pomůže.
Prdí Petr, prdí Pavel, prdí jistě každý z nás, prdělo se vždycky všude se bude zas.
Prděl Baťa ve Zlíně, prdí mládek ve mlýně,
i baletka na jevišti, uprdne si ke hledišti.
Každý dělník v továrně, uprdne si totálně. I ten sedlák na poli, prdí jen to hlaholí.
V parku večer při randíčku, prdne panna při měsíčku,
polehounku v zátiší, ať prd nikdo neslyší.
Přisvědčuje rada Puprd, jenž si náhle nahlas uprd.
A sděluje s jasnou tváří, jak si prdí v kanceláři.
Úředníkům v kanceláři, prdět též se dobře daří, na hodnost se nekouká, každý si rád zafouká.
Prdí písař, prdí rada, sekretářka taky ráda.
I šéfové morousi, rádi svůj prd utrousí.
Jinak prdí sportovec, mužně hájí svoji věc, prdy bují při sportu, každý prd má svojí sortu.
Jinak prdí fotbalista, cyklista i hokejista
jinak rybář na břehu, uprdne si ve střehu.
Turistovi na túře, prdy jdou jak na šňůře. Pilot když je v povětří taky prdy nešetří.
Houbař když se roštím dere, prdí div se neposere.
Tramp za každé pohody, prdět jde do přírody.
Zachechtá se mistr Halíř, jak si prdí také malíř
a jak prdí mistr švec, to je přece známá věc.
Pozvedl se starý Pindal, uprd si a fajfku vyndal,
hovoru dál zpřádá nit, prdí každý, kdo chce žít.
Praví on že prdí lehce, prdí mu to i když nechce,
každému to potvrdí, když písničku zaprdí.
Až on chudák jednou ztvrdne, vícekrát si neuprdne, kdesi v hrobu doliny, prdět bude do hlíny.
Pan učitel v letním vedru uprdne si pod katedru,
aby tolik nesmrděl, dá si piják pod prdel.
Abatyše prdí tiše, každý prd si hned píše. Dvěstě prdů do roka, osvobodí otroka.
Prdli mniši sborem, dunělo to chorem, od prdele kaštany, roztřískaly varhany.
Tím končím ódu svoji, prd už nechám na pokoji, že jsem básník netvrdím, avšak rád si zaprdím.
Nakonec však říkám jasně, na prd těžko skládat básně,
hlavou nad tím nevrťte, svoji prdel přiškrťte.
Tímto končím svoji báseň, ať nedělám ostudu, jakživ jsem o prdu nečet a už snad číst nebudu.