Zapovězený syn

Duch štěstěni není již s námi,
nenávratně ztracen v propasti pekelné,
mnozí ptají se bohů, kde si,
proč nepostrádáš příbuzné?

Neslyšíš, nevidíš, tápeš,
daleko tvůj hřích bloudí,
snad jistě ještě chápeš,
že krvavé je tvé perutí.

Promítáš si cestu zpátky,
která tě drží nad vodou,
za tebou zbořené hradby,
které si zničil bosou nohou.

Srdce stále strádá a pláče,
puká žalem nad slovy pravdy,
nenachází klidu v těle rváče,
již neschováš se v lůně matky.
-------------------------------------------------- --------------------

Kdo ještě?

Pro mnohé jsem snad anděl,
jež prozzáří umírající duši,
možná jsem jejich spasitel,
možné mi dopřávají chvíle slávy.

Však já ztrápené srdce mám,
rozpolcené ve dva světy,
zlobě se lehce oddávám,
proč zčernaly mé květy?

Proč rosa nechladí mé myšlenky,
proč tráva nelechtá mě na dlani,
proč neslyším veselých popvěvky,
proč neuštkla mě zmije na stráni?

Kdo přeje si abych žila?
Kdo vyhlíží mě na obzoru?
Kdo přeje si slyšet má slova,
když podobám se netvoru?