básničky - jaký jste umělci?

moje velmi oblíbená ale není moje:
Již jedenáctá odbila a společnost ještě seděla
při pivě družném hovoru, v hospůdce malém prostoru.
Na podnět rady Vacátka, přišla všetečná otázka: kde prdět smí se a kde ne?
Je slyšet pana Navrdu, jak vážně mluví o prdu. Směle ve tvář všem tvrdí,
že prý každý člověk prdí. Někdo málo, někdo víc, do sukní i nohavic.
Uprdne si starý, mladý, prdne i vznešená lady.
I ten žebrák bídou štván, prdí jako nóbl pán.
Každý v družné pohodě, prdne také v hospodě. Při pivě i při víně, prd nikoho nemine.
I v kostele smí se prdět, nesmí to však tuze smrdět,
Kdo to šeptem vypustí, tomu pánbu odpustí.
Vždyť lékař o prdu praví, že kdo prdí, ten je zdravý.
Kdo se na prd nezmůže, lék mu málo pomůže.
Prdí Petr, prdí Pavel, prdí jistě každý z nás, prdělo se vždycky všude se bude zas.
Prděl Baťa ve Zlíně, prdí mládek ve mlýně,
i baletka na jevišti, uprdne si ke hledišti.
Každý dělník v továrně, uprdne si totálně. I ten sedlák na poli, prdí jen to hlaholí.
V parku večer při randíčku, prdne panna při měsíčku,
polehounku v zátiší, ať prd nikdo neslyší.
Přisvědčuje rada Puprd, jenž si náhle nahlas uprd.
A sděluje s jasnou tváří, jak si prdí v kanceláři.
Úředníkům v kanceláři, prdět též se dobře daří, na hodnost se nekouká, každý si rád zafouká.
Prdí písař, prdí rada, sekretářka taky ráda.
I šéfové morousi, rádi svůj prd utrousí.
Jinak prdí sportovec, mužně hájí svoji věc, prdy bují při sportu, každý prd má svojí sortu.
Jinak prdí fotbalista, cyklista i hokejista
jinak rybář na břehu, uprdne si ve střehu.
Turistovi na túře, prdy jdou jak na šňůře. Pilot když je v povětří taky prdy nešetří.
Houbař když se roštím dere, prdí div se neposere.
Tramp za každé pohody, prdět jde do přírody.
Zachechtá se mistr Halíř, jak si prdí také malíř
a jak prdí mistr švec, to je přece známá věc.
Pozvedl se starý Pindal, uprd si a fajfku vyndal,
hovoru dál zpřádá nit, prdí každý, kdo chce žít.
Praví on že prdí lehce, prdí mu to i když nechce,
každému to potvrdí, když písničku zaprdí.
Až on chudák jednou ztvrdne, vícekrát si neuprdne, kdesi v hrobu doliny, prdět bude do hlíny.
Pan učitel v letním vedru uprdne si pod katedru,
aby tolik nesmrděl, dá si piják pod prdel.
Abatyše prdí tiše, každý prd si hned píše. Dvěstě prdů do roka, osvobodí otroka.
Prdli mniši sborem, dunělo to chorem, od prdele kaštany, roztřískaly varhany.
Tím končím ódu svoji, prd už nechám na pokoji, že jsem básník netvrdím, avšak rád si zaprdím.
Nakonec však říkám jasně, na prd těžko skládat básně,
hlavou nad tím nevrťte, svoji prdel přiškrťte.
Tímto končím svoji báseň, ať nedělám ostudu, jakživ jsem o prdu nečet a už snad číst nebudu.

Pláču smíchy
To je dokonalý

Tak koukám jako blázen, co všechno dokáže "pojmout" teraristická poradna. Nu což:

Teta
Šla teta na snímkování,
měla pěkné tetování.
Pan doktor se jí hned ptal:
"Kdo Vás teta tetoval?"
"Nechte prosím slabou ženu!
Já jsem tady na rentgenu!
Já se sama tetuji, háčkuji a letuji..."

Dáša
Jede Dáša na svém skůtru
hledat kluky něžný,
v podpaží má Kamasútru,
ten skůtr je sněžný.
Odvážně se řítí z kopce,
naráz ztrácí hlavu,
takhle buďto skončí v hrobce,
nebo v jiném stavu.

Socha
V parku stojí socha
děvčete a hocha.
S neskrývanou rozkoší,
každou noc tam sousoší.

Mraveneček
Nesl malý mraveneček
lesem kousek dřívka.
Nedbal na svou čerstvou kýlu,
vyhřezla mu střívka.

Slavík
Sedl slavík na koleje,
moji milé píseň pěje.
Pak jel kolem osobák
a on přišel o zobák.

Natálka
Za městem učil jsem Natálku
házeti granátem na dálku.
Byla to veliká lapálie,
teď sbírám co zůstalo z Natálie.

Samec
Máme samce dogy,
je úplně grogy.
Celou noc byl u fen
a teď žere brufen...

Nahý v trní
Šel jsem sypat slonům zrní,
a on tam stál nahý v trní.
Sloni se ho ulekli,
usekli mu kule kly.

Obraz
Visí obraz na skobě,
ta skoba se viklá.
Stejně visím na Tobě
jsi však na to zvyklá.
Až jednou tohle zátiší
se utrhne a sletí,
budeš tichá, nejtišší...
a já pochopím, jak je Ti.

Geometrická
Pod oblohou temně šedou,
člun A a člun B si jedou.
A až vyjde slunce,
vyjede i člun C...

Myška
Sedí myška v rohu,
v pastičce má nohu.
Sedí tiše, občas pípne,
asi mrcha brzo chcípne.

U piva
Sedí pán při malém pivu,
ve tváři má zděšení.
Není tomu ani divu,
padá na něj lešení.

Dřevorubec
Dřevorubec dříví kácel,
sekl se a vykrvácel.
Marně svíral pěstičky,
ztratil krevní destičky.

RITCHI, jestli je to Tvoje tvorba, tak je úplně supr. Umřu.

Ale kdepak moje, na to bohužel nemám

Autoři jsou Plíhal + Vodňanský

Tak tahle je taky dobrá:

Marně si teď lámu hlavu,
jakto že jsi v jiným stavu.
Vždyť mi řek´pan doktor Havlík,
dříve než jsem trenky navlík´,
že svůj nástroj rozkoše,
můžu hodit do koše...

To je fakt taky dobrý

Šla babička z jarmarku,
nesla v nůši krocani,
najednou se postavili
a dali se do chcaní.

Sluníčko sluníčko, popojdi maličko,
stojíš mi v cestě, pařím si to dvěstě,
asi tě přejedu.

Je tma, tak černá, až jde z ní strach.
A zvony bijí na poplach.
To smrt si vyšla do ulic.

Poutníci z dob dávno minulých
sedí tu v kruhu a z plných plic
zpívají žalmy pospolu.

Madona vstává od stolu,
nakojit plačící robě.
Umřel jsem lásko. V Tobě.

Cerastes cerastes

Královna pouště
královna noci.

Mezi dunami tančí
ve svitu luny
plíživý tanec.

Vábí poutníky,
ztracence světa
hledače znamení:
Dotkni se mne.

Z písku smrt
vystrkuje růžky.

Eunectes murinus

Topí se v strachu.
Liány paruky prastarých stromů
ovíjejí se
kolem nohou a hrdel kalné řeky.
Zavlnění,
drtivé objetí kořisti.
Lapání po dechu.
Nad bezvládnou obětí
táhnou se kola,
Topí se.
Pralesem hlučné ticho zní...

Ophiophagus hannah

Sem a Tam
a Tam a Sem,
Tam a Sem,
a Sem a Tam...
Sleduje píšťalu fakíra.

Tanečník smrti,
pružina bílkovin
a strachu lidí, pověr a bájí.

Sem a Tam
Tam a Sem,
Taneček pro pobavení,
nadutých
navoněných
aseptických
deprimovaných
znuděných
přežraných
turistů

Sem a Tam
Tam a Sem...

Python curtus

Ovinul ses jako svízel
k oběti svého obětí.
Okamžik vmilování
do věčnosti.

Drtí kosti,
bezhlesná,
fatální láska.
Kousneš, povolíš,
cosi vevnitř praská.

Nad spletí lián
se cáry deště ženou.
Pozřels,
a nechal nepozřenou...

Vipera xanthina

Klid.

Vyprahlá krajina
v ruinách Galatského města,
jen myši víří prach.

Z propadlé
nory vymrští se bič.

Jedna myš zmizí.
Chvíli rozruch...

Klid.

sice nic moc, ale podělit se s vámi musím:

dal jsem štírovi holátko,
ten ho zmasakroval zakrátko,
píštelo jak kuřátko,
o život příšlo zakrátko.

není má, napsal Jakub Praibiš, doporučuji autora, píše nejen poezii

V krajích temné liturgie
V dobách rané utopie
Sociální pandemie
Přetrhla nit nostalgie

Zprvu čirá euforie
Později jen hysterie
Progresivní tragédie
Mrtvolný pach letargie

Z žádostivé teorie
Zrodila se aporie
Epigonní amnestie
Dodává tvar parodie

Ze sílící apatie
Skrze tóny elegie
Rezistenční agónie
Splétá vlákna historie

Kde bláhové naděje zdobí tahy melancholie

jednou v parku na předměstí,
šuká ježek z liškou v listí,
liška křičí velice,
ježek pícha jako jehlice

Přišel jednou gekonek
a ten mi dal bonbonek.
Bonbonek mi nechutnal,
poslal jsem ho o dům dál.
Tam si ho vzal leguán ,
tomu chutnal velice,
protože ten bonbonek,
měl obsah z brokolice.

Snažil jsem se vymyslet něco s plazí tématikou.

Kdo ještě?

Pro mnohé jsem snad anděl,
jež prozzáří umírající duši,
možná jsem jejich spasitel,
možné mi dopřávají chvíle slávy.

Však já ztrápené srdce mám,
rozpolcené ve dva světy,
zlobě se lehce oddávám,
proč zčernaly mé květy?

Proč rosa nechladí mé myšlenky,
proč tráva nelechtá mě na dlani,
proč neslyším veselých popvěvky,
proč neuštkla mě zmije na stráni?

Kdo přeje si abych žila?
Kdo vyhlíží mě na obzoru?
Kdo přeje si slyšet má slova,
když podobám se netvoru?

Trocha ORAZu
Když poprvé na silnici testoval svůj OPEL,
tak po čelním nárazu vystříkl mu sopel..

Srala Anka za plotem, kejvala hlavou,
prdel si vytřela zelenou travou..

Měl dědeček kolotoč, sežral mu ho červotoč.
Dědeček byl nasranej a červotoč nažranej..

Vánoční

za okny sype se sněhu jak kráva,
domov nám provoní Fernet, Rum, tráva...
Půlnoc se blíží, nohy se pletou, děti zas uvidí maminku sjetou,
tátovi krví barví se džíny, prdel mu natrhla petarda z Číny.

Vánoční II

Půjčil jsem si milion, měl jsem dárků kamion,
neplatil jsem splátky, vzali si to zpátky.
Neplatil jsem daně, vzali mi i saně.
Nevím si už rady, sob mi chcípnul hlady.
V lese mám teď pelíšek, seru na vás JEŽÍŠEK!!!!

Šel dědeček do Chuchle, měl nožičky opuchlé,
cesta byla nerovná, dědeček šláp do hovna

proč neuštkla mě zmije na stráni?

To protože jsi utíkala do kopce, boom holt něco ses na poradně naučila

Ne zmije mě namají rády, furt se skovávají a já je nemlžu vyfotit bůůů

Když už to tu je, tak se taky pochlubim básnickým střevem

Na rande nechoď s prázdnou,
přinášej kytku.
Když máš řeč ráznou
a zatáhneš za nitku.
S úplňkem v zádech,
to je ten romantický nádech.
Teď už krok poslední,
Neváhej a polib jí.

No básnický střevo moc nemám, ale tohle jsem vypotil, inspirace jednou z nejlepších SF od Dana Simmonse:

Hyperion

Tam v dálce na nebi
za chladným svitem luny
kde hvězd je na tisíce
spí jedna zlatá stálice
V dunách pouště
za blankytným mořem
stojí ocelový štír
jež válečným je ořem
těch kteří vzešli od lidí
jak odvděčí se jim zatím nevědí
na stromu nářků duší na tisíce
však prázdných větví ponejvíce
teprv se naplní
...
Až hrobky času otevrou své chřtány
šíři budou lovit pro své pány
co srdce chladná mají jako kámen
a s lidmi možná bude ámen.

Chci tě...

Zjevil ses jak přízrak v mlze,
obhlížel si žár nenápadně, tiše.
Je jaro, svět se točí a vášeň...
což ty tím nejsi schvácen?
Když už jsem skoro vyhasla,
přišels, přiložil, abych procitla.
Stejný koloběh jež trvá věčnost,
pouze pudům skládám věrnost.

Většinou k večeru dostávám chutě,
pojď se mnou miláčku, do koupelny, zvu Tě.
Otevři ústa, mírně si poklekni,
přimhuř si oči, naposled nadechni.

Nástroj je navlhlý, zdá se být připraven,
k ústnímu užití zvláštně je upraven.
Krátkými pohyby, dovnitř a ven,
uvolni krk, je to jak sen.

Lepkavou hmotou plní se hrdlo,
radši to vyplivni, ty moje trdlo.
Opláchnu nástroj, otřu ti hubu,
taky vás vzrušuje čištění zubů?
.....snad jste někdo z vás nemyslel na prasárničky ! ! !

TO je boží

Něco z práce při dlouhé a úmorné noční.....
Ráno začalo a já jdu spát....
únava jest můj největší kamarád
Oči se klíží,tělo se kácí...
Nebylo lehko na noční v práci...
Do práce za tmy...
z práce to samé...
je to furt dokola,dojíždění vymrdané...

Pentagram vlkodlaka na hrudi nosím,
sedávám často u trůnu pekelného otce.
Zamykají mě v komnatách a tam blouzním,
neusínám a stále sleduji lidské ovce.

Klečím a kleji pro úděl těžký,
jež mi byl dán do vínku.
Kéž by život můj byl běžný,
pocítit teplo na malou chvilku...

Pouze hon mě provází,
pouze temné stíny v zádech,
jež slzy štěstí polykají,
pouze smrt s sebou táhneš.

V očích mám starch padlých,
neustále slyším jejich hlasy,
zhynulo mnoho mužů chrabrých,
jež rozpárala jsem je svými drápy.

Těsné otěže se zařezávají,
cítím neukojený hlad,
svoji šanci nepromrhají,
ti jež nepocítí chlad.

Mrazíkova harmonie

Velký sál pln věrného lidu,
stolů, pití a hodů.
Nesčetně postav mihotajících se,
jako se mihotají svíčky ve tmě.

Venku mrazík ukrývá zemi,
stejně jako dítě motýlka v dlani.
Pár zdvořilých frází pro známé,
dávám v šanc ruce hedvábné.

Nesmím jej hledat,
nesmím ani doufat...
A přece stojí přede mnou,
kde mé sliby nyní jsou?

Tvářím se přátelsky,
usmívám se a na konci
doufám v nemožné,
již se rodí v mysli hamižné...

Venku hlouček závisláků,
historky z dob propadáků
a já stojím, naslouchám tichu,
pohledem unikám k třpytivému sněhu.

Malinkými krůčky se vzdaluji,
chci pocítit mrazíkovu harmonii.

Někdo následuje obraz mých stop,
nedokáži zastavit myšlenek tok.
Zahýbám stranou z dohledu svědků,
to dráb za mnou jest s bandou spratků?

Otáčím se se šimráním v prstech,
nikdo nevyčetl, co je v mých gestech...
Pocit úlevy, radosti a štěstí,
třpyt a jas hvězdy mi věští.

Čert vezmi sliby do pekel,
bůh mě dávno proklel
a touha ač hříchem je,
té se nyní oddáme.

Nepoznávám varování krkavců,
provazce smůly a řeči lakomců,
doteky, touha, probuzení,
to jest pro duši pohlazení.

Není již zimy po těle,
není lhostejnosti nepřítele.

Nyní jsme jen my dva
a naše vášnivé drama.
Nelituji porušení přísahy,
spolu si dodáváme odvahy.

Stoje v dešti
hovno v pěsti
stroje vřeští
a vřešťan skáče dolu
pryč od svejch bolů
ale i života
umrtví tvaroha
ve svém pytli

ale splet' se chlapec
v banánu zas tak síla není
k oloupání
úskočně na větvi

ještě včera si zpíval
večer si zazíval
pak ale přišel
ten
mýval

neměl moc co sdělit
jen myl se
a vřešťan
- ten ho větví zbil!
he

Mýval si už nemohl
umít ruce
zažaloval vřešťana
i jeho banána
a už byl proces
na střeše
padal s lotosem

ne jako list v noci
který nikdo nevidí
byl i v novinách
na nově
radši by byl na
Jupiteru
který není pln tak
mývalích potvorů

ona každá hvězda byla by fajn
ale co s mývalem?
vřešťan neměl šajn
snad poklid pomůže
a naslouchal
lavině

vyndali mu kamarády
banána
přitom to byli přátelé
jeho přítele
už zítra
zítra ho výrok semele
a vydán bude v
kostele

což se nedá odmítnout
vřešťan líná (chlupy) pro vyšší moc
vřešťan škrábe (strupy) neudrží moč
a hloupě ptá se:
"kurva proč?"

Na otázku tak snadná odpověď
ptáš se tedy proč?
chceš to vážně vědět
ty vřešťane ty opice
ty prázdná makovice
já ti to teda řeknu
protože
seš černej

a hugo?
toho neznám.

Až vás jednou všechny opustím,

nechci vidět slzy a zármutek....

radujte se, ač vás nepohostím

však mám ještě jeden dodatek....

Až vás potkám u bran pekelných

a budu vás vítat s otevřenou náručí,

přineste dar neřestných

a slavme spolu znovuzorzení.

Vždyť u ohně je tak krásně

O všm vím....

Tiskneš se ke zdi,
skřeky tě provázejí,
nápisy nečti,
nemáš svědomí.

Cítíš se být ponížen,
v samotě se ukájíš,
nejsi raněným zvířetem,
smrti nic netajíš?

V mysli mé jsi nahý,
jsi jak bezbranné dítě,
věř, že hněv je pravý,
nevymotáš se z mé sítě!

Mnohá staletí bloudím,
hledám zranitelné... TEBE...
Životy tak rmoutím,
kdy zničím sebe?!

Pro padlého...

Vím o nich,
slyším jejich nářky,
na jejich křídlech...
s rychlostí vážky...

Slyším je plakat,
jejich slzy sbírám,
chtějí perutě vytrhat,
popel z tváří stírám.

Vždy střežili mé šílenství,
stali se mými stíny...
teď nosím je v náručí...
s pocitem viny...

Obětovali se pro mě,
vzdali se nebes,
již bloudí ve tmě,
již je vítá Hádes.

Učinit tak krok zpátky,
mít tak vodu života,
obětuji své vzpomínky
pro padlého anděla!

Jsi slizká hadice,
mám tě rád velice.

Jsi slizký had,
nemám tě rád.

Tak to by byla jedna.

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla spívalo.
Magneťák na plné pecky,
do rytmu se kývalo.

A to byla druhá.

Akorát ta druhá je vybrakovanej Semafor...

Obě dvě jsou předělávky.Ta první je písnička.