Mrazíkova harmonie

Velký sál pln věrného lidu,
stolů, pití a hodů.
Nesčetně postav mihotajících se,
jako se mihotají svíčky ve tmě.

Venku mrazík ukrývá zemi,
stejně jako dítě motýlka v dlani.
Pár zdvořilých frází pro známé,
dávám v šanc ruce hedvábné.

Nesmím jej hledat,
nesmím ani doufat...
A přece stojí přede mnou,
kde mé sliby nyní jsou?

Tvářím se přátelsky,
usmívám se a na konci
doufám v nemožné,
již se rodí v mysli hamižné...

Venku hlouček závisláků,
historky z dob propadáků
a já stojím, naslouchám tichu,
pohledem unikám k třpytivému sněhu.

Malinkými krůčky se vzdaluji,
chci pocítit mrazíkovu harmonii.

Někdo následuje obraz mých stop,
nedokáži zastavit myšlenek tok.
Zahýbám stranou z dohledu svědků,
to dráb za mnou jest s bandou spratků?

Otáčím se se šimráním v prstech,
nikdo nevyčetl, co je v mých gestech...
Pocit úlevy, radosti a štěstí,
třpyt a jas hvězdy mi věští.

Čert vezmi sliby do pekel,
bůh mě dávno proklel
a touha ač hříchem je,
té se nyní oddáme.

Nepoznávám varování krkavců,
provazce smůly a řeči lakomců,
doteky, touha, probuzení,
to jest pro duši pohlazení.

Není již zimy po těle,
není lhostejnosti nepřítele.

Nyní jsme jen my dva
a naše vášnivé drama.
Nelituji porušení přísahy,
spolu si dodáváme odvahy.