K uvedenému chovu a jeho zpochybňování, resp. navozování dojmu, že se tímto způsobem zachází pouze se zvířaty čistě za účelem komerce a jenž má mít pramálo společného s chovem pro záchranu druhů, rozšiřování populací konkrétních druhů mám tohle. Kdo nepatří ke generaci, která dokáže jen brouzdat po netu a sbírat info (občas bohužel velmi pochybných kvalit), toho nepřekvapím. Jedná se o výtah z článku Největší světové kolekce plazů z časopisu Akvárium Terárium, plné znění naleznete v čísle 6/2004, dokončení pak v čísle 7/2004. Na začátku si dovolím politovat, že dnes se více než na zvládnutou techniku chovu dává na něčí pocity, jak ostatně svědčí řada diskusí nejen zde. Je opravdu škoda, že dnes se dává na to, co si "myslí chovatelé dvou hadů, kteří je mají rok" a šíří dále svoje "zkušenosti zocelené roky chovu" toho konkrétního druhu a naopak se zpochybňují
zkušenosti na jejichž základě se podařilo nastolit takové podmínky, že bylo zvíře odchováno, často opakovaně v dalších generacích, což je jediný důkaz, aby bylo možno chov považovat za úspěšný a problematika chovu zvládnuta. Citovaný časopis měl ještě před nedávnou dobou takovou úroveň, že se v něm daly nalézt odpovědi o chovu takřka čehokoliv, ať už dobré, či špatné, ale většinou celistvé, zabývající se jak podmínkami chovu, teplotami, vlhkostí, krmnou skladbou počínaje, po úspěšné či naopak nezdařené odchovy. Žádný chovatelský server jeho kvalitu doposud nepředčil, přestože se v něm nacházejí výjimky jako byl na ifauně Gerry, zde namátkou Khor, Anakonda (Ti, jež jsem nejmenoval se doufám neurazí, hledal jsem výrazné osobnosti), které se s námi namísto planých úvah dělí o nové poznatky, ať z hlediska chovu či systematiky. V chovu se posuneme dále jen pokud se budeme dělit o své zkušenosti podložené něčím hmatatelným, což bohužel nejsou něčí úvahy o tom, jak se cítí had ve velkém osázeném prostoru na rozdíl od menší krabice vyložené řekněme novinami. Za sebe mohu říct, že já jsem v minulém životě had nebyl a křišťálovou kouli taky nemám. Za to mám doma místo trávníku koberec, žiju v bytě, místo pobíhání po lučinách a taky se jaksi nepářím, kdy se mi zamane s jakoukoliv vhodnou samicí, která se neopatrně přiblížila do mého teritoria. Tak mě napadá, že ho ani neznačkuju na rozdíl od souseda. Nyní trochu realističtěji. Uvažoval někdy někdo z odpůrců nad tím, proč mláďata řady hadů nežerou v teráriích velkých rozměrů, kde přesto mají možnost si kořist najít a proč začínají (nebo z hlediska objektivity alespoň část z nich) lovit v daleko menších nádržích a prakticky bezproblémově se nastartují v plastových krabičkách, které často nemají ani jejich délku??? Proč se ve velkém prostoru necítí dobře a nerostou rychleji než jejich sourozenci z „krabiček“ nebo dokonce pomaleji? Proč úspěšný chovatel zelených leguánů Gábriš (odchoval iguana iguana v několika generacích a mimojiné testoval chov bez UVB na Chamaeleo calyptratus v několika generacích, tuším dokonce sedmé) doporučoval už před lety čerstvě získané leguány dávat do malých terárií bez úkrytů do místností, kde je častý pohyb lidí a zároveň varoval před příliš velkými ubikacemi, kde zvířata po dvou letech po srovnání měřila sotva polovinu délky leguánů "léčených prvních pár dní šokem"? Proč se ke kvalitě chovu vyjadřují lidé, kteří mají nádherná terária a uvnitř mrzáky, jimž způsobili rachitidu nevhodnou stravou, protože to jejich miláčkům chutná? Myslím, že za éru teraristiky už se mockráte ukázalo, že srovnávání našich potřeb s potřebami plazů, zde konkrétně hadů, je skutečně nemístné. Například debata o potřebě velkých terárií u Chondropython (Morelia) viridis silně značí, že je řada diskutovaných nechovala, či neměla možnost pozorovat v chovech větší počet jedinců. Žádný z našich adultních chonder se v teráriu o výšce dva metry x metr x metr nepohyboval často vůbec. A to nejen po nakrmení. Pokud byli vytrávení, jen měnili polohu a setrvávali na svém oblíbeném místě s povolenými smyčkami pro případný výpad. Miska s vodou, kterou měli na dně a jež je měla zákonitě nutit slézat, je nutila slézat skutečně jen v případě žíznivosti, ale protože byli pravidelně roseni, často jsme je pozorovali jen pít kapičky na závitech těla, což vyžadovalo uvolnit prvních cca dvacet třicet cm. Jediná akce byl samotný lov a následný příjem potravy. Tím to skončilo. Však si už tehdy vysloužili název stromová matamata, taky zvířátko za hodně peněz, které setrvává hodiny v nečinnosti. Pro úplnost se jednalo o čtyř a víceletá zvířata z importů i odchovů forem Biak a Sorong.
Nyní však už konečně citace. Pozapoměl jsem jmenovat autora, tak doufám, že se nebude zlobit, že zde použiji jeho část textu. Autorem je pan Vladislav Jiroušek.
„Okraj půlmilionové Tuly lemují malebné dřevěněnky, většina z nich je již povážlivě nakloněna, a tak se jejich čas také nachýlil. Tulské oblastní exotárium sídlí v nevzhledném domě na stejně nevzhledné hlavní třídě. Když jsem vstoupil do terária, měl jsem dojem, že jsem nalítl. V malé expoziční části nebylo nic zvláštního, snad až na dva mývaly, kočkodana a makaka..(kráceno). Nesměle jsem se ptal, kde vlastně ti slíbení plazi bydlí. Naděje, že zde uvidím 400 druhů, jsem se rázem vzdal, ale Taťana S. Moisejeva, mne ujistila, že vše uvidím. Pouze na otázku, kolik plazů chovají, odpovědět neuměla, počty se mění denně. V ročence uvádí 1 136 zvířat. Duší celého projektu je ředitel Sergej A. Rybakov, který, bohužel, v době mé návštěvy lovil ve Vietnamu. Terárium zaměstnává 40 lidí, zpočátku jsem nerozuměl, jak se sem mohou fyzicky vůbec vejít. Pochopil jsem až po celodenní prohlídce, která však nestačila na to, abych viděl vše. Po krátkém občerstvení jsme zahájil maratón prohlídky. Postupně jsme procházeli jednotlivé místnosti. Každá byla po obvodu lemována regály naplněnými běžnými průhlednými plastovými potravinářskými přepravkami. V přepravkách byl vyříznut menší větrací otvor, zalepený pletivem. Dna regálu byla ze silného plexiskla, nebo dřevotřísky, v zadní části byly v podkladu vyfrézovány dvě rýhy, ve kterých byl zapuštěn topný kabel. Víko každé přepravky tvořilo dno horního regálu. Takže přepravko-terária byla vlastně v zásuvkách, bez bočních přepážek. Na většině přepravek byli fixem napsány vědecké názvy, údaje o krmení a svlékání. Každá místnost měla u stropu trubku s otvory, do které byl ventilátorem vháněn vzduch z venku. Letní vedra eliminovaly běžné klimatizační jednotky. Regály byly zaplněny i všechny chodby, prostě každé volné místo. Všechny přepravky byly vyloženy čistým bílým papírem, výjimečně jsou použity hobliny. U hadů, kteří vyhledávají úkryty, je umístěn obrácený plastový truhlík s vyříznutým otvorem. Pro stromové hady jsou v přepravkách umístěny plastové příčky. V každé přepravce je jen jedno zvíře. Pouze v době páření přidávají samce k samici, páření prý většinou proběhne týž den. Větší hadi obývají dvě navzájem slepené přepravky, a to jak vedle sebe, tak i nad sebou. Při každodenním čištění je přepravka vyjmuta a položena na stolek na kolečkách, který má ve spodní části zásobu nastříhaných čistých papírů. Každý oddíl má vlastní houbu na čištění. Hadi z vysokohorských poloh dostávají ve zvláštní ohrádce podíl UV záření horským sluncem. Žádné jiné specielní lampy nepoužívají. Během mé prohlídky ošetřovatelé vytáhli stovky přepravek a odklopili stovky hadích úkrytů. K mému údivu se nestalo ani u těch nejagresivnějších druhů, že by had zaútočil. V mnoha případech ošetřovatel bral bez problémů do ruky i vyhlášené kousavé druhy. Pravděpodobně každodenní manipulace vykonala své. Ve všech místnostech i přepravkách byla vzorná čistota. V celém objektu jsem pouze stěží zaznamenal náznak typického pachu plazů, větrání bylo dokonalé. V každém sektoru jsem se postupně seznamoval s ošetřovateli: se specialistkou na gekony, specialistou na hroznýšovité hady, na užovky roku Elaphe,