Lampropeltis, bojgy a na zmije. Jednotliví ošetřovaté byli skutečně specialisté, ovládali vědecké názvy, což bylo nesmírně důležité pro komunikaci. Nadchnul mne Bothrochilus boa, vynikající byla kolekce bojg a hadů rodu Trimeresurus. Skvělá byla i kolekce kavkazského komplexu zmijí rodu Vipera (Vipera ursini renardii, Vipera erivanensis, Vipera darevskii, Vipera dinniki, Vipera kaznakowi, Vipera nikolskii, Vipera a. transcaucasiana, Vipera raddei, Vipera lotievi, Vipera orlovi), dva poslední druhy, popsané před pár lety, jsem viděl poprvé. Postupně jsem ztrácel přehled a když jsem viděl stále více neznámých druhů, pocit, že nic nevím, sílil. Nakonec jsem si nechal ukázat „špek“, za kterým jsem v přírodě neúspěšně nachodil mnoho kilometrů, starobylou zmiji Azemiops feae. Jednu jsem viděl před třemi roky v šanghajské zoo, byla však v bídném stavu, zde byla v perfektní kondici. V budově jsou tři různá zimoviště a několik inkubátorů. S vermikulitem není problém, vyrábí jej místní továrna. V jednotlivých místnostech je nastavena denní a noční teplota a světelný režim, který se u kontinentálních plazů mění v průběhu roku. Všichni hadi jsou krmeni z peanu, pokud je nutné ponechat myš v přepravce přes noc, vylámou ji řezáky. Všechna mláďata jsou krmena z pinzety, pokud potravu odmítají, tak násilně. Chovatelé vypiplají i velmi obtížně vychovatelné hady, například malé druhy rodu Trimeresurus. Výhodou jsou zásoby krmných žab i ještěrek. Kolik mláďat ročně odchovají, mi nikdo nebyl schopen říci, například krajty Chondropython viridis „pečou jako housky“. V jedné přepravce jsem napočítal 26 právě narozených mláďat od jedné samice, ale prý jich bývá i více. Chovají snad všechny barevné variety (zajímavá je modrá), která se cení především v USA. Ostatně lidských „pavýtvorů“ v podobě všech možných barevných variet, které člověk cílevědomě vytvořil, zde je bezpočet u mnoha druhů. Je to továrna na mláďata, jakési živé muzeum, kde jsou místo krabic s motýly plazi. Je to účelový standard amerických odchoven, který se začíná objevovat i u nás. Mláďata převážně vyměňují za nové druhy, něco prodávají na krytí expedic. Nechápu, jak se v tomto množství zvířat dá vyhnout infekčním a parazitárním onemocněním, zvláště, když jsou zde umisťovávana zvířata z volné přírody. Prostory nestačí, a tak připravují další místnosti, zmenšují se návštěvnické prostory, nikdo asi neví, kde bude konec. Podle mého, může být neveselý, stará budova bez oprav nevydrží. Od města dostává zařízení dva miliony, další dva miliony se získají ze vstupného. Ošetřovatelé v ruských zoo pobírají v přepočtu 2400 až 3000 Kč měsíčně. Nevím, jak se s touto částkou dá žít, ale chudobu jsem nikde neviděl. Odjížděl jsem se smíšenými pocity, viděl jsem nádhernou kolekci plazů, o kterou mám strach, která by jistě zasloužila umístění v luxusním prostředí. Exotárium je členem Euroasijské asociace zoologických zahrad a akvárií. Spolupracují s ním herpetologové celého světa, včetně američanů. Každoročně jich přijíždí několik, ostatně kde jinde mohou tyto druhy vidět. Nicméně pro teraristu, který si se zalíbením posedí u krásně upraveného terária, to požitek není. Ani neradím čtenářům našeho časopisu návštěvu Tuly. Normálnímu smrtelníkovi se nemůže celý den věnovat tým lidí a tak rozhodně nemá šanci vidět to, co předvedli mně. V přiloženém seznamu plazů jistě najdete odlišné vědecké názvy, vše jsem ponechal záměrně tak, jak jsem je obdržel. Užitečná jistě bude i informace o stupni ohrožení v RDB a zařazení CITES (podotýkám, že článek je z roku 2004 a koho zajímá avizovaný seznam, je v následujícím čísle časopise z onoho roku...pzn. Epanterias).

Záměrně jsem přepsal i závěrečné vyjádření, abych nezkreslil jeho dojem z „estetického pocitu“, který je ale jediným, jenž mohl uvedenému zařízení vytknout, jak je z článku cítit. Jen zlomek z nás, kteří máme větší počty zvířat a víme, co znamená si něco „zavléct“, udržujeme hygienu, jež je zmiňována (kdo měl v chovu mykozy, herpes virus, potkal paramyxoviry nebo IBD apod. pochopí, ostatním postačí pomyslet na záplavu roztočů), zvířata nemají upřeno právo na teplotní gradient, kolísavost teplot v průběhu dne a sezon, včetně hibernace u patřičných druhů, naopak od většiny pet i jiných malých privat chovů se zde drží zvířata jednotlivě (je na pováženou, když už se bavíme o „pocitech“, zda je vůbec hadům „příjemné“ chovat je celoročně spolu, ať už se stejným či opačným pohlavím, když to není jejich přirozenost, což lze dokladovat i zhoršeným zájmem o druhé pohlaví a nechuť se pářit na rozdíl od zvířat chovaných v separaci), o krmení ještěry či žábami si můžeme nechat všichni zdát (hodně mi chyběli při rozkrmování heterodonů). Nerad bych se svými „pocity“ někoho dotkl, je to opět jen vyjádření dalšího názoru.