Problém "co s nimi bude" mě také vrtal a vrtá hlavou, je příjemě vědět, že nejsem zdaleka sám. Myslím, že je morální povinností každého chovatele který prodává "přebytky", všemi dostupnými prostředky zajistit co možná nejkvalitnější život svých odchovů i v budoucnu. Myslím, že jeden z nejúčinějších způsobů jak toho dosáhnout je, poskytnout informace nováčkům v chovu. Ne ty jednorázové, při prodeji, to se mě neosvědčilo, ale pokud možno stálý servis, který dnes v době internetu není až tak problematický. Jednorázová informace, ať už je jakkoliv vyčerpávající se míjí účinkem z toho důvodu, že kupující v euforii z nového zvířete vás poslouchá tak na 50% a zaručuji vám, že než dojede domů, dalších 25% zapomene. Je to sice pochopitelné, ale pro zvíře celkem nebezpečné. Zpravidla se stane, že takový novopečený majitel sáhne po nějaké přírůčce, nebo se spolehne na rady sousedky a problémy jsou na světě. Dříve se mě běžně stávalo, že se třeba po pěti letech objevil chovatel, který přijel konzultovat zdravotní stav své želvy (mého odchovu)a přes všechnu péči a nemalé náklady které vynaložil, byla želva v tak katastrofálním stavu, až mě bylo vyloženě trapně. Paradoxní je, že to většina takových chovatelů ani netušila. Je to také jeden z hlavních důvodů proč se cpu na diskuse a hraji si s webem, pomáhá to, alespoň trochu i když je to někdy o nervy.
Také počáteční selekce zájemců je docela osvědčená věc. Chceš zvíře? Dojeď si, ukaž že jseš schopen obětovat zvířeti nejen nějakou tu pětku za nákup, ale i trochu svého volného času. Také zásadně odmítám, až na mimořádné výjimky darování do dobrých rukou atd., jsem přesvědčen, že dobré ruce jsou sice fajn, ale zvířeti opravdu nestačí. A do třetice, jsou mě velice podezřelí zájemci, kteří trvají na odrostlém zvířeti, se slovy "bojím se, že malá želva uhyne". Dopředu připouští, že nejsou ochotni a schopni zajistit zvířeti to co potřebuje a prakticky počítají s tím, že velká želva vydrží déle i špatné zacházení. (zvířata do chovu je samo něco jiného). Pokud zvíře přijímá potravu a není patrná žádná gen. vada, má jít co nejdřív do světa, tak, aby si nemuselo stále zvykat na nové podmínky. Osvědčuje se to, alespoň u mě, je samozřejmé, že nelze nechat nového majitele na holičkách.
Také mě velice pomáhá skutečnost, že (jak už je v příspěvcích nade mnou napsáno) v přírodě se dospělosti dožívá pouze nepatrný počet jedinců. Pokud je divoká populace stabilizovaná, je logické, že všechna mláďata, od všech plodných samic v celé populaci přijdou o život až na necelá dvě, která nahradí rodiče. Vezmeme-li v úvahu počet potomků, které samice přivede za celý svůj život na svět, je to jen zlomeček procenta. To jsme v chovech na tom myslím lépe.

Nevím proč to v tomto tématu vlastně píšu, možná si jen potřebuju utěšit svědomí, tak to nějak vydržte.