A co praskání buněk mrazem - voda obsažená v buňkách přece mrazem nabývá na objemu...
S ohledem na tento fyzikální jev tápu v představách, k čemu se přiklonit. Stihnou dříve "usnout", nebo je to pozvolna vnitřně "roztrhá"?
Souhlas s tím, že člověk je pořád jen člověk. Podle mne nemá větší hodnotu. Má svou hodnotu, to ano. Jako všechno. Nicméně srovnávat dvě hodnoty - podle jaké převodní konstanty? Stále jde o život a právo na život. A o otázku uspokojení vlastních potřeb (zábava chovatele) versus uspokojení životních potřeb (hlad mazlíčka). Z tohoto hlediska mé myšlenky došly skutečně k bodu, kdy již samotný "chov mazlíčků" je věcí osobní morálky a svědomí. Ale lidé si nevidí na špičku vlastního nosu, takže proč přemýšlet tak "daleko"? Hlavní je přece naše pohodlí a naše zájmy. Proč se ohlížet na zájmy jiné živé bytosti - ať už lidské nebo zvířecí (co jiného je ovšem člověk, než živočišný, zvířecí druh?), natož z říše rostlin nebo jiné námi vytvořené škatulky, když nerozumíme ani sami sobě? Donedávna "člověk moderní civilizace" neuznával duševní nemoci, neznal psychosomatiku, tvrdil, že nemluvňata stejně jako zvířata necítí či nechápou pocity bolesti. Dennodenně si vzájemně nevědomě i vědomě ubližujeme. Kolik z nás trápí city a pocity jiného člověka? Kolik z nás vůbec pomyslí na city či pocity jiné živé bytosti? Kolik z nás na ně bere ohledy? A kolik z té hrstky je schopno se podle toho chovat a jednat důsledně? Je to na každém - lhostejnost a alibismus, nebo hledání jiné cesty. Který směr bude Vaší příští volbou?