Sedí manžel dvě hodiny na chodbě před operačním sálem.Po dlouhé době se otevřou dveře a na chodbu vstupuje unavenej a smutnej chirurg. Pomalu si přisedne k zhroucenému manželovi a tichým soucitným hlasem říká: "Dělali jsme co jsme mohli,
ale vaše paní upadla do hlubokého komatu.

Manžel vytřeští oči a ptá se: "Co já teď budu dělat??"

"No, budete se muset o ni denně starat. Každé dvě hodiny ji
otáčet, aby neměla proleženiny, krmit ji hadičkou s umělou výživou, vyměňovat ji plíny když se pomočí, a umývat jí, když se pokálí. Budete na ni muset celé hodiny vlídně mluvit, laskat ji ve vlasech protože je možné, že všechno vnímá a ona se třeba za několik let z komatu probere, usměje se na vás a může do něj znova ihned upadnout na dalších pár let."

Chlap mezitím zežloutl, zfialověl, zezelenal a totálně se zhroutil.

Chirurg se k němu nakloní, plácne ho po zádech a rozšafně povídá:
"Nebojte se..., dělám si prdel - samozřejmě umřela".