Klasická anekdota říká, že jak komunista, tak antikomunista studovali Marxův Komunistický manifest, ale antikomunista ho i pochopil…

Něco podobného lze říct i o islámu a Arabech a muslimech víceméně všobecně.

Problémy mezi židy (představiteli judaismu) a muslimy, tedy potažmo mezi Izraelci a Araby se táhnou opravdu celá staletí, de facto už od prvních Mohamedových začátků. Samozvaný prorok byl zřejmě nositelem antisociální poruchy osobnosti, možná sadistické psychopatie a extrémního narcismu, přinejmenším při čtení jeho životopisných údajů se zdá odpovídat definici psychopatie podle Cleckleyovo kritérií. Hádám, že dělat psychiatra v muslimských zemích musí být podobně bezpečná činnost, jako žonglovat s několika puštěnými motorovými pilami a že pro psychiatra – muslima musí být dost těžké tyto prvky v chování svého proroka nevidět…

Tvrdit, že Korán neobsahuje výzvy k násilí je buď lživé, pomýlené nebo směšné, ale rozhodně nepravdivé tvrzení. Nenásilnými prostředky se islám nešířil ani za “prorokova“ života, ani po jeho zdechnutí. Vzhledem k době, která od těch událostí uplynula, nejsou údaje úplné, ale pár chuťovčiček se přeci jen najde.
Po útěku z Mekky do Mediny se Machomet pokoušel přesvědčit místní židovské kmeny, v té době bohaté a úspěšné, aby se k němu přidaly a přijaly ho za proroka. Jenže židé měli své představy o tom, jak má vypadat židovský prorok a v první řadě to musel být Žid. Sebral tedy své přívržence, pravděpodobně hlavně nejrůznější vyvrhele, pouštní lupiče a podobnou lidskou spodinu, pro které dal dohromady jednoduchý až primitivní věroučný systém, s jehož pomocí se mohli vyhnout výčitkám svědomí, když olupovali a vraždili někoho, kdo je mimo jejich vlastní společenství – Ummu. Židovský kmen Banu al Nadír s ním odmítl uzavřít smlouvu a v následném boji byl poražen, přeživší byli vyhnáni. Potom se tito vyhnaní židé spojili s některými arabskými protivníky nového náboženství a pokusili se Mohameda v Medině “neutralizovat“, řečeno dnešním americkým vojenským termínem. Mohamed měl smlouvu o vzájemném neútočení s židovským kmenem Banu Kurajza (Banu Qurajza), takže spoléhal na to, že jeho nepřátelům nedovolí projít skrz své území. Během Ghazwat Al-Khandaq Bitvy zákopů nebyl poražen a protivník zaskočený písečnou bouří se stáhnul. Mohamed využil toho, že jeho armáda nebyla oslabena ztrátami a pod falešnou záminkou obvinil Banu Kurajza z porušení dohody. Když ti se vzdali na milost a nemilost, Mohamedem ustanovený soudce nechal, téměř jistě na přímý pokyn, popravit všechny dospělé muže kmene (podle různých zdrojů mezi 500 – 900), ženy a děti dílem prodat do otroctví a dílem rozdat svým nohsledům, sám se rovněž neošidil. Arabové tenhle masakr mívají tendenci ospravedlňovat tím, že medinští židé byli informováni o islámu, byl jim nabídnut a odmítli ho, tedy jejich pomordování bylo správné v očích Božích… Občas tvrdí, že to prý byli zrádci, ale ve sbírkách hadísů, jakýchsi vyprávění o prorokově životě, o tom žádná zmínka není, v jediném je zpráva o tom, že oni smlouvu neporušili. To se jeví konec konců příznačným, zatím žádnou smlouvu, kterou Izrael se svými arabskými sousedy uzavřel, neporušili Izraelci, ale vždy Arabové. Jejich prorok se choval jako bezcharakterní křivácký darebák, podobných příkladů se dá najít hojně, než si vzali Mohameda konečně do pekla, stihnul nechat pomordovat dost lidí a jen díky tomu, že měl naštěstí k dispozici jen válečné a organizační prostředky první poloviny sedmého století, tak nepřekonal moderní velemordýře jako byl Stalin, Hitler, Mao-ce-Tung nebo Pol-Pot.

Když rozsah ovládaného území a počet nohsledů ještě za Mohamedova života překonal možnosti zásobovat se prostým olupováním, připojil další gangsterskou metodu, vybírání “výpalného“ pod názvem džizva (Jizya) a převedl nekonvertované židovské i křesťanské obyvatelstvo do polootrockého závislého stavu jako dhimmi. Někteří se dokázali i docela slušně obohatit, do značné míry to bylo nutné – ona náboženská svoboda se jak v křesťanské Evropě, tak v mussulmanistánech dost draho platila a taky často uplácela. Vzhledem k tomu, že byli Židé na obou stranách muslimsko-křesťanského konfliktu silně v nemilosti (Evropané do nějakého 16. století byli možná i horší, než Arabové), ale většinou ne výslovně lovnou zvěří, mohli fungovat jako obchodníci, kteří mezi oběma stranami zprostředkovávali obchod, a to včetně obchodu s otroky. Zajímavostí je, že někteří středověcí židovští autoři o Mohamedovi píšou jako o ha-mešuga (hebrejsky šílenec), tedy tehdy, když se autor textu nemohl dostat do rukou Arabům.