tak jsem si dal tu práci a přečet jsem si to.Nechápu co ti není jasné.

Natricinae je nejmenším zástupem rodu Natrix, dorůstá obvyklé délky 60–80 cm, pouze výjimečně mají velké samice až kolem 100 cm.

Pyrenejského poloostrova jsou hadi s touto kresbou vzácní, v letech 1976–1995 prohlédl v Portugalsku přes tisíc kusů a pouze jediný exemplář náležel k pruhované formě. V chovu jsem měl pruhovaného samce odchyceného na Sardinii.
N. maura obývá jihozápadní Švýcarsko, severozápadní kontinentální Itálii – Ligurie, Lombardie, Piemonte, Emilia (Ferri 2002), jihozápadní a jižní Francii, celý Pyrenejský poloostrov, Iles d´Hyéres, Sardinii, ostrov Galita a severozápadní Afriku – Maroko, Alžírsko, Tunisko. Introdukována byla pravděpodobně na Baleáry a jih Korsiky. Z tohoto rozsáhlého areálu nejsou popsány žádné poddruhy, velká variabilita ve zbarvení a kresbě nemá z hlediska systematiky význam.

Užovky jsou vázány na vodní zdroje, kde loví potravu – ryby, obojživelníky a jejich larvy, přičemž výborně plavou a potápějí se. Osidlují nejhojněji břehy stojatých i tekoucích vod v nížinách a podhůřích, ale žijí také u horských potoků, slanisek, na zamokřených loukách, někdy i u brakické či mořské vody - například na pobřeží Maroka (Pecl 1999). Při severozápadním pobřeží Španělska se vyskytují i na malém ostrůvku v Atlantiku (Kwet 2005). V africké části areálu užovky obývají oázy na okraji Sahary. Netypickou lokalitu jsem zaznamenal v tuniské oáze Nefta. Zde nebyly žádné „maury“ k zastižení tam, kde bych to očekával – v rozsáhlém zavlažovacím systému palmérie s čistou vodou plnou rybek a skokanů Pelophylax saharicus.

V teráriu jsou N. maura nenáročnými chovanci, spokojí se s univerzální ubikací vybavenou vodní nádrží na koupání a větvemi. Požírají ryby (tvarem a velikostí se osvědčily do ČR zavlečené Pseudorasbora parva), kousky rybího masa podávané pinzetou, příležitostně jsem zkrmoval skokany hnědé a holá myšata. Při krmení rozmraženými rybami je nutné dodávat do potravy vitamín B1-thiamin. Užovky kořist před pohlcením neusmrcují ani nedusí v závitech. Zajímavé potravní chování jsem pozoroval u jednoho odrostlého mláděte, které ulovilo většího skokana. Ihned po zakousnutí do hlavy se zachytilo ocasem kolem boků žáby a následně ji obtočilo celým tělem. Had neuvolnil smyčky ani při polykání a jejich pomocí natáhl dlouhé skokaní nohy do pozice vhodné pro pohlcování. Situace připomínala způsob příjmu potravy hroznýšovitými hady. Zda se jednalo o chování cílené nebo náhodné, kdy se hadovi nepodařilo jako obvykle zaklesnout ocasem např. za větev, nemohu posoudit.

Pohlavně dospělým užovkám doporučuji poskytnout asi tři měsíce zimního klidu, po kterém dochází k páření. Samice kladou v přírodě 4–32 vejce v červnu až červenci (Gruber 1989, Schmidt 1989), v teráriích mohou mít za sezónu druhou, třetí i čtvrtou snůšku. Mláďata se líhnou při teplotě 25–30 °C po 40–45 dnech, při 25–28 °C po 43–53 dnech, za pokusně snížené teploty 19–20 °C se inkubační doba prodloužila na 93–106 dnů (Schmidt 1989). Mladé užovky přijímají ochotně stejnou potravu jako rodiče. Když jsem jim zkusil nabídnout v literatuře zmiňované žížaly, nejevily o ně zájem.