Jo. Bez dozoru. Popravdě, oni dělaj největší čurbes jako malý děti - když mají publikum. Třeba žako, který okamžitě po vypuštění začne nenápadně mířit ke knihovně, kde si rád "čte" (zobákem) a když je pokárán, řekne i on káravě: "Kočkó!"... pak se vyřítíme venčit psa, zapomeneme ho na venčícícm bidle, s hrůzou se vracíme a ten komik spí. Protože štípat něco, když za ním někdo hystericky neřve je prostě děsná nuda...
Agouší voliéra je dělaná na míru - ze tří kupovaných nám blbečci ulítávali, je neuvěřitelné jak úzkým prostorem se dovede malý papoušek procpat - a pletivo má čtvercový, otvory menší než kočičí tlapka. Dveře na zámek u všech klecí, pro jistotu a u pískomilů protože se naučili otvírat i oni, i Pacička. U žaka protože je padouch a obávám se, že kdyby otevřel a kočky by tam vlezly...
Lov hmyzu, to je něco! Doma nám nezůstal jediný pavouk, v létě nás netrápí mouchy, komáři, nemáme ani rybenky - kočky nepohrdnou žádným zdrojem proteinu. Obzvlášť Ištara si v tom libuje, čučí na zeď, najednou prásk a tlapičkou si něco futruje do své černé tlamy... vypustit jí cvrka, byla by blahem bez sebe. U papoušků by o strach byl spíš pes, ten je i cvičně plaší a pak se mlsně olizuje. A chlupy? Jo... koberce už vzaly zasvé před lety, parkety a plovoucí podlaha se čistí podstatně lépe. Zametáme 2x denně, někdy i víckrát. Peří, slupky od zrní, kukuřice házená po kočkách, podestýlky z klecí, písek okolo záchodů... ale jde to. Prostě má člověk vyplněný čas, no. Nejzlatější je leguán, mlčí, vyvaluje se pod lampou, semtam se projde... šmarja, když ho jednou hlídala tchyně (jeli jsme na celodenní výlet) a po příchodu jsme Lemroucha našli na topení! Naštěstí se cestou vyhnul voliérám, přešel sice přes akvária a stůl s kytkama (kde pokácel pachypodium a kousl si do dracény a scindapsu), ale na topení ho zastihl západ slunce - aneb časovače pozhasínaly terárko a světla nad akvárii a kytkama - takže usnul... jak blbě čuměl, když jsme ho vraceli domů!
Já jen čekám, kdy na nás vtrhnou, jako dav s pochodněmi a vidlemi, sousedi. Kromě nás je totiž barák totálně zvěřeprostý, až na jednoho podvyživeného labradora... a ten rambajz je občas slyšet až na roh ulice... ale agouši jdou pod deku v devět, když zhasínají světla a Bertík nás krátce svolá na bidýlko, když vidí, že se k tomu nemáme... zato přes den...
Nejvtipnější je, že k nám díky zvěřinci nechodí na návštěvu švagr se svou blonďatou (míněno impertinentně) ženou a dvěma nevychovanýma spratkama. Milostivá se totiž všeho živého štítí a dětičky by mohlo něco kousnout/štípnout/sežrat... a jelikož má ctěná paní svého nevlastního bratra zrovna moc nemusí...