Jaja, nedaleko máme takový zastrčený zverák se starší paní (nejspíš majitelka?) za pultem, která ví o čem mluví a hlavně má super ryby. A je správný typ prodavače - parmičky jedině po hejnech, neonky nejradši po dvaceti... Jak má být.
Malému zveráči nikdy neodolám - už jen proto, že můžu natrefit na nějakou zajímavost, ať už v jídle, pamlscích, doplňcích, zvířatech... a protože jsou mi sympatičtější, než řetězce. Jenže zase... proti webu bez šance na větší nákup.
A je pravda, že do některých začátečníků můžete vymluvit díru a stejně si vezmou moc malou klec (ono se to tam vejde) a místo jídla haldu pamlsků (však jsou pěkně barevný, to se bude Ňuňánkovi líbit...) a pak přijdou za dva dny s tím, že to morče nějak strašně smrdí a pořád mydlí do mříží a co jsme jim to prodali... nebo už rovnou přijdou s dotazem typu: "Proč mi pořád chcípají závojnatky, když je přece mám v kouli, kam patří?" nebo "Kočka je nějaká divná, pořád zvrací, nemáte něco?". Každopádně, na jednoho opravdu zajímavého a snesitelného zákazníka mi přijde, že připadají tři nemožní. Obzvlášť mě kdysi dojala dáma, která se mě, zřejmě opravdu zcela vážně, optala, jestli bude stačit, že leguánovi dá tak jednou za dva nebo tři dny ten salát. A kdyby jela na víkend pryč, jestli mu může dát seno, aby mu vydrželo. Po krátké a úderné přednášce o každodenní péči o leguána mi sdělila, že jí ho nechci prodat a schválně jí straším... chjo. Mně by do zverimexu na druhou stranu pultu nikdo nedostal ani náhodou!