Když to tak vezmu, tak z mých potkanů i z potkanů přátel vydrželi nejdéle zrovna zverimexáci. Nedávno mi tu dožil jeden ve věku 3,5 let, měl krásných 850 gramů, a to jsme si ho dovezli jako zakrslého zasvrabeného chuděru. Ostatně, já bych se jich kvůli jejich nemocem nevzdala. Je sice smutné, že někteří jedinci se nedožijí ani svých 2 let, ale za to, co mi potkan za svůj život nabídne, mi to stojí. Já chovám své potkánky u přítelovo rodičů, tady jsou tím největším středem pozornosti, každý den jsou několik hodin puštění a jak ne, tak dělají pěkný bordel pro mne je to taková náhrada za psa, kterého si časově dovolit nemůžu.
U chovatelských stanic je to složité. Chovatel sice může snížit pravděpodobnost nádorů v chovu správným výběrem chovných kusů, ale pak stačí, aby měl potkan v krmení trochu více slunečnicových semen a nádor je zaručen (slunečnicová semena jsou hodně silným karcinogenem). Celkově mne fascinuje, jak moc trpí na choroby lidské společnosti (mrtvice, ucpané cévy a td.).
Ostatně, ať už existuje potkaních chorob a onemocnění nespočet, byla by škoda přivést vlastní hloupostí na svět zvířata, která ani nemusí mít smůlu a honosit se nádorem, aby se nedožila svého prvního roku života. Pořád se ještě mezi potkánky dají najít kusy, které měli to štěstí a dosáhli solidního potkaního důchodu