Né že bych zlehčoval důležitost genetické variability a udržení zdravého genomu, ale nenapadlo někoho, že by to zrovna u ciliátů nemusela být chyba člověka a jeho imbreedního chovu, ale stav, ke terému populace ciliátů došly přirozeně v přírodě?

Dovolím si citovat informace o tomto druhu uvedené Ivanem Vergnerem v knížce Gekoni 1:
Morfologicky i zbarvením naprosto ojedinělý, zároveň nejmenší druh. celková délka nejvýše kolem 180 mm, délka těla 100 až 124 mm. Ani jeden exemplář v přírodě nebyl nalezen s ocasem, nanejvýš je zachovan miniaturní výčnělek. jejich vzhled je tudíš pro ještěry nezvyklý a kuriozní. jediné mládší zvíře (150mm) nalezené s ocasem v přírodě a mlá´data vylíhlá v teráriu s normálně vyvinutým ocasem, vykazovala poměr jeho délky k celkové délce mezi 45 a 49%.
Typický obyvatel primárního araukáriového lesa, na rozdíl od ostatních druhů se zdržuje na tenkých větvích v olistěných korunách nižších stromů. Zde přečkává ve stočené poloze den a v noci pátrá po potravě, kterou v období zrání tvoří téměř výhradně plodyDo této netypické niky je nejspíše zatlačen syntopicky se vyskytujícím velkým druhem Rhacodactylus leachianus, který zároveň asi odpovídá i za totální obsenci ocasu tohoto druhu (Kulmann 1995)

Pokud je alespoň část terárijní ciliátů původem z takovýchto populací, tak je dost možné, že díky absenci ocasu u divoce žijících zvířat se neprojevila náchylnost na tzv "floppy tail" a takoví jedinci se špatnou pánevní oblastní a kořenem ocasu se vesele množili dál. teprve v teráriu jim dorůstá, láme se a chovatelům to vadí.

I tak by asi bylo lepší chovat jedince se zdravým ocasem (mí 2 chovanci jsou zdraví), ale k přihlédnutím k ekologické adaptaci v přírodě by bylo u postižených jedinců přímo přirozené jim ho amputovat a chovat je vesele dál.

Byl bych rád, kdyby se k tomu někdo vyjádřil nebo vůbec kdyby si někdo přečetl můj příspěvek, hlavně pokud k tomu máte více informací, předem přiznávám, že jsem líný hledat v cizojazyčních drojích