Není mi rozhodně zač děkovat, já se snažím jen uvádět věci na pravou míru. Prostě to není tak jednoduché, říct, že to je černé nebo bílé. Pak tu vychováváme v lidech pocit, že to a to je špatné, nebo naopak tohle a tohle dobré. Tak jako mince má dvě strany, i tohle má dva úhly pohledu. Zrovna ve Vašem případě jsem se fakt přemáhal nenapsat, když jste založil téma Sourozenci a čekal, kdo jak odpoví, jelikož vím, co takový dotaz přinese za diskusi. Oni mají odpůrci inbreedingu ve své podstatě pravdu v myšlence, že by bylo fajn mít šanci sáhnout vždy po nepříbuzných zvířatech, ale jakmile se začnete zabývat problémem do hloubky zjistíte, že tenhle a tenhle druh sem nikdo nedovezl dobře dvacet pět let a nikdo krev neoživoval, roky ho chová jen pan XX z Prahy, pan XY z Olomouce a YX z Boleslavi a veškerá mláďata, která si můžete opatřit jsou od nich a pokud projevíte zájem, zjistíte, že původně je měl jen pan XY z Olomouce, který získal výměnou mladý chovný pár z Německa, kam se to zvíře dostalo z odchovů z Tuly, kde chovají sourozeneckou čtveřici po importované březí samici, jež vykladla v zajetí(tenhle příběh je maličko upravený, ale jinak se skutečně stal), přestože se nadále chová a inbrední depresí netrpí. A to vážně není výjimka. Ty běžné druhy, líbivé, nenáročné, dobře chovatelné se oživovaly skutečně až s krví mutačních zvířat, protože za ta jediná jsou schopni koníčkáři zaplatit. Ostatní druhy musí mít to štěstí na někoho, kdo občas vycestuje, nebo přes někoho něco získá zvenku. A to se pořád bavím o druzích, co jsou dobře dostupné. Australská zvířata, nebo zvířata s vysokým typem ochrany, sem prostě obvyklou cestou nedostanete a bohužel na problém s oživením krve narážejí i zoologické zahrady a záchovná centra, tedy někdo, kam se takové zvíře dostane spíše, než k soukromému chovateli (jistě, výjimka potvrzuje pravidlo). Aby to nebylo málo, tak když už seženete nepříbuzné zvíře vstupuje do toho ještě jeho původ, čímž se zapletete s další skupinou lidí, kteří uznávají jen chov zvířat z totožné lokality. Další fajn nápad, který má opět podklad v racionálním uvažování zachovat druh jako takový a jeho lokalitní formy, leč opět dojdeme k tomu, že tak jako u řešení příbuznosti, i zde neznáme často původ svých zvířat, natož spolehnout se na informaci podanou přes pět prodejců. A tak jsme opět na Ritchiho myšlence, že chovy zvířat v péči člověka by měly fungovat jako rezervoáry pro případ, že dojde na nejhorší a v přírodě daný druh zmizí, nebo je tak ohrožen, že je na čase sáhnout právě mezi chovatele. Bum, jenže tady zjistíme, že třeba situly v chovech jsou prokříženci všemožných lokalit, orbicularky jakbysmet a tak se dá pokračovat. Na totožný problém se pak naráží při pokusech o repatriaci, kdy prostě siamský krokodýl je po dědovi 25% C.porosus atd.. Tohle je bohužel něco, co v tradičních chovech nikdy neošetříme a pravděpodobně to zůstane na hrbu jen institucím jako jsou zmíněná záchovná centra a zoologické zahrady, jež vedou plemenné knihy a kde by mělo být po pravdě dohledatelné, které zvíře je které a po kom.
Besedu určitě nechystám, já se jednou za čas dost vykrvím tady a navíc na přednášení jsou rozhodně povolanější osoby než jsem já.