Poměrně dobře tuto situaci popisoval v dřívějším seriálu v časopise Akvárium Terárium (budiž časopisu země lehká ) o chovu a odchovu leguánů zelených pan Gábriš. Myšlenkou bylo, že je sporné, zda leguánovi chovanému 10 měsíců ve vnitřní ubikaci a beroucí toto místo za svoje bezpečí a teritorium dělá dobře přemístění do neznámého, velkého prostoru z něhož se panicky snaží uniknout. Jsou leguáni, kteří si dobře zvykají a jsou schopni takové venčení či letní pobyt akceptovat a zvířata, která již jen po vyndání ze svého terária zešílí a jsou k neudržení. Vždyť i to, že leguán se prochází v místnosti v níž má stabilní zázemí ve svém teráriu znamenalo postupně si zvykat, okukovat prostředí spoustu měsíců a vzít jej za své. Těžko pak čekat, že je zvíře nadšené ze sebelepšího venkovního výběhu, pokud jej nezná. Navrch, pokud jde o klec, která je "průstřelná" byť jen ze dvou stran (natož ze všech), je logické, že zvíře s dobrým zrakem, jakým leguán disponuje vnímá cokoliv, co se pohybuje i ve vzdálenosti několika metrů, ať je to pes, výběh slepic, přelétající hrdlička, kymácející větev, kočka courající v záhonech nebo soused vyhazující odpad a co s ohledem na svou velikost vnímá jako možné ohrožení.
Ani přemístění dovnitř nemusí znamenat, že se hned vše obrátí do původního stavu, když je zvíře po takové šokové terapii.