Zmije obecná

Zmije obecná Vipera berus (LINNAEUS, 1758)

slovensky: vretenica obyčajná
rusky: gadjuka
anglicky: Common viper
německy: Kreutzotter

Systematické zařazení:

řád (Order) Squamata - Šupinatí plazi
podřád (Suborder) Ophidia - Hadi
čeleď (family) Viperidae - Zmijovití
rod (genus) Vipera - Zmije

Poddruhy:

Vipera berus berus - (LINNAEUS 1758)
Vipera berus bosniensis - (BOETTGER, 1889)

Synonyma:

Coluber Berus LINNAEUS 1758
Coluber Berus - LAURENTI 1768
Vipera berus - DAUDIN 1803
Chersea vulgaris - FLEMING 1822
Berus vulgaris - SWAINSON 1839
Vipera berus - BOULENGER 1896
Coluber berus - STEJNEGER 1907
Vipera berus - ENGELMANN et al 1993
Vipera berus - MCDIARMID, CAMPBELL & TOURÉ 1999
Vipera berus berus - (LINNAEUS 1758)
Coluber berus - LINNAEUS 1758
Pelias berus - MERREM 1820: 148
Vipera berus bosniensis - (BOETTGER 1889)
Vipera berus pseudaspis - SCHREIBER 1912
Vipera berus bosniensis - HARDING & WELCH 1980

Terra typica:

Uppsala, Švédsko (MERTENS et MÜLLER 1940)

obr. 1) Pan Petr Voženílek se samicí zmije obecné

Zmije obecná byla popsána Carlem Linné roku 1758 jako Coluber berus. Od té doby prošlo její zařazení řadou změn a revizí. V současnosti jsou uznávány dva poddruhy: Vipera berus berus a Vipera berus bosniensis. Třetí poddruh V.b.sachalinensis byl povýšen na samostatný druh. Někteří herpetologové zmiji obecnou řadí do samostatného rodu Pelias, který zahrnuje primitivnější a vývojově starší druhy zmijí. Patří sem ještě V.ursini, V.kaznakovi, V.darevskii, V.nikolski, V.renardi, V, seonaei, V.barani, V.lotievi, V.sachalinensis a V.dinnicki. S těmito druhy má mnoho společného jako např. složení jedu, folidózu (štítkování) hlavy atd. Více o tom kousek dál.

Rozšíření a výskyt

Norsko, Švédsko, Finsko, Francie, Dánsko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, severní Itálie, Belgie, Nizozemsko, Velká Británie (s výjimkou Irska), Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Albánie, Chorvatsko, Slovinsko, Makedonie, Bosna-Hercegovina, Černá Hora, Srbsko, Pobaltské země, Moldávie, Rusko, Kazachstán, Mongolsko, Severní Korea, severozápadní Čína (provincie Xinjiang, Jilin) poddruh V.b.bosniensis: Bosna, Chorvatsko, Srbsko, Makedonie, Černá Hora, severní AlbánieZ hlediska zoogeografického rozšíření je zmije obecná palearktickým druhem, to znamená, druhem vyskytujícím se v Evropě a v Asii (s výjimkou JV Asie). Jako jediný had vystupuje v severní Skandinávii a na poloostrově Kola za severní polární kruh. Naproti tomu na jihu zasahuje až na sever Řecka. Od západu ji nacházíme ve Velké Británii a některých skotských ostrovech (v Irsku chybí) a na východě zasahuje až k Primorskému kraji na Sibiři. Zmije obecná má ze všech suchozemských hadů největší areál rozšíření. I přes takovou rozlohu výskytu v současné době uznáváme pouze dva poddruhy.

obr. 2) Rozšíření zmije obecné v Evropě

Zmije obecná v naší republice nejčastěji obývá slunné a vlhké lokality. Nacházíme ji na okrajích lesů, kamenných náspech, železničních tratí, na březích rybníků, prosluněných pasekách a horských loukách včetně rašelinišť. Vyskytuje se ve výškách od cca. 500 m n. m. až do 1500 - 2000 m n. m. Nenajdeme ji v nížinách (zřídkakdy sestupuje níže než 300 m n.m.) a kulturních krajích, také se nevyskytuje ve vnitřních lesích. Jako lokality nejraději volí křovím zarostlé meze, kamenité zídky či hromady kde má dostatek úkrytu a možnost zimování.

Popis

Stavba těla:

zmije obecná je poměrně statný, robustní had dorůstající délky kolem 600 - 800 mm u samic (až 920 mm u samice z Anglie). Samci běžně dorůstají 500 - 600 mm. Tělní šupiny (mimo štítků na pileusu, břišních šupin a velkých bočních) jsou kýlnaté, uloženy v 19 - 23 (obvykle 21) řadách. Počet břišních štítků u samců je 133 - 146, u samic 138 - 151, počet podocasních štítků je u samců 33 - 42 a u samic 27 -39. Podocasní štítky jsou párové, anale celistvé. Ocas je poměrně krátký, tvoří 8 - 20% celkové délky a je zřetelně odlišen od těla. Samice mají ocas kratší než samci. Hlava je trojúhelníkovitá s tupým, hranatým čenichem je zřetelně oddělena od krku. Za okem jsou nápadné jedové žlázy, které dávají hlavě charakteristický tvar. Pileus je tvořen 5 velkými štítky.

Zbarvení:

co se týká zbarvení, zmije obecná je velice variabilní živočich. Navíc je u ní velice dobře patrný pohlavní dichromatismus. U samců převládají světlé tóny v odstínech šedé, u samic proti tomu převážně hnědá, rezavá, červená barva.Středem hřbetu se táhne charakteristický klikatý pruh. Tento je u samců velmi tmavý až černý, u samic tmavě červený, hnědý, cihlově červený, mnohdy nezřetelně odlišený od podkladu. Tento pruh se může ojediněle rozpadat ve skvrny. Po bocích se táhne řada oddělených skvrn, povětšinou v barvě klikatého pruhu. Zbarvení hlavy může být velmi různé od zcela jednobarevného (u samců černého) až po velmi kontrastní. Na temeni hlavy je kresba ve tvaru X, která ovšem může být zcela nezřetelná. Oko je velké, barvy červené až červenohnědé se svislou zřítelnicí. Od oka se přes spánky táhne tmavý temporální pruh. Jeho úkolem je chránit jedovou žlázu před nadměrným působením UV záření. Retní štítky jsou tmavé, většinou světle olemované. Hrdlo může být bílé, krémově bílé, šedé, hnědé až černé. Mimo běžného zbarvení se vyskytují i dvě aberace - melanická, označována jako m. prester a rezavě červená označována jako m. chersea. Velmi vzácný je albinotismus.

obr. 3) Samec

Způsob života

Chování:

zmije obecná opouští zimoviště v době, kdy teplota v něm dosahuje 8 - 9°C a teplota vzduchu vystupuje k 12°C. Samci odzimovávají o 10 - 12 dní dříve než samice. V našich podmínkách se začínají zmije objevovat od poloviny března, když mnohdy ještě v okolí leží sníh. Tento údaj je samozřejmě závislý na nadmořské výšce. Zpočátku se zdržují v těsné blízkosti zimoviště a využívají každé příležitosti ke slunění. V tuto dobu je zmije dobře pozorovatelná, kdy nechá pozorovatele přiblížit na relativně krátkou vzdálenost. V létě je natolik ostražitá, že o člověku ví daleko dříve než si to dotyčný uvědomí či zmiji spatří. Navíc je v tuto dobu tráva již značně vysoká a hustá. Krátce po odzimování mohou zmije ležet přes sebe ve velkých shlucích. Později, po skončení páření, se zmije rozlézají po okolí na jednotlivá stanoviště. Ta mohou být vzdálena i několik set metrů od zimoviště. Mimo období páření, kdy dochází k soubojům samců, není u zmije obecné žádná vzájemná agresivita či projevy teritoriálního chování. Na jaře a na podzim je zmijí aktivita převážně denní, v létě v období veder soumračná až noční, sluní se pouze z rána nebo přerušovaně během dne. Zmije jsou citlivé na přehřátí, při teplotách nad 30°C a nemožnosti ochlazení jsou značně podrážděné a teploty kolem 40°C jsou pro ně smrtelné. Samice zmije je stanovištní živočich a zpravidla se zdržuje na jedné lokalitě celý život. Podniká však lovecké výpravy do okolí a může se vzdálit až 1000 m od stanoviště. Samci naproti tomu vedou toulavý život a spojený s krátkodobými pobyty na vyhovujících stanovištích. Koncem léta se zmije stahují zpět k zimovištím. Jako zimoviště slouží skalní rozsedliny, nory savců, hromady kamení, kamenné zdi, technické šachty, staré sklepy a podobně. Nároky na kvalitu zimoviště jsou úměrné drsnosti klimatu. Zmije většinou zimují pohromadě, mnohdy i jinými druhy plazů a obojživelníků. Společné přezimování má za význam snazší vyhledání partnera na jaře a zachování populace. K zimování se hadi ukládají koncem října a začátkem listopadu, zimování trvá dle klimatu 5 - 7 měsíců. Hmotnostní ztráta během zimování je malá, často činí jen několik procent. Během zimování dochází k úhynům, dle literatury až 33 - 35% a u mláďat až 55%.Zmije je dobrý plavec, umí se i potopit a neváhá vlézt do vody při migraci či útěku. V Baltském moři byly pozorovány případy, kdy zmije obecná přeplavala značnou vzdálenost mezi ostrovy. Přestože je zmije terestrický had, dovede dobře šplhat a můžeme ji zastihnout na stromech či křovinách až 2 m vysoko.Zmije obecná je klidný had, při vyrušení se snaží prchat před člověkem. Nemá-li možnost útěku, svine se do kruhu se zvednutou hlavou. Sleduje rušitele, hlasitě syčí a nafukuje se. Při delším dráždění provádí výpady hlavou. Většinou se zavřenou tlamou, kdy nechce uštknout, jen zastrašuje. Při uchopení či přišlápnutí uštkne hned.

Potrava:

převážnou složkou zmijí potravy jsou teplokrevní obratlovci, převážně hlodavci (norníci, hraboši, myši, myšice) a hmyzožravci (rejsci, bělozubky, rejskové, krtci). Ojediněle zmije uloví mladou lasičku nebo netopýra. Byl pozorován naprosto unikátní případ, kdy velká samice zmije zaútočila na novorozeného zajíce (Vrátný 1963). Další, doplňkovou složku potravy, tvoří plazi a obojživelníci (ještěrka živorodá, "hnědí" skokani, mloci, slepýši). Není vzácný případ kanibalismu. Mláďata loví mladé skokany a ještěrky. Bývá uváděn i hmyz, hlavně u mláďat. Potravu zmije aktivně vyhledává sledováním pachových stop, ale uloví i kořist, která se náhodně dostala do její blízkosti. Lovecká aktivita je ovlivněna několika faktory, a to převážně stupněm nasycení a teplotou. Při spatření kořisti zmije zpozorní, pozdvihne hlavu a pomalu se ke kořisti přibližuje. Z vhodné vzdálenosti kořist uštkne. Pokud je kořist natolik velká, že může zmiji ublížit (dospělí hlodavci atd.), okamžitě po uštknutí ji pustí a vyhledá ji chemosenzorickým pátráním, které se reflexivně navodí s uštknutím. Jazykem sbírá chemické stopy, které vyhodnocuje Jacobsnovým orgánem, umístěným na horním patře. Pokud je zmije jistá, že jí kořist nemůže ublížit drží ji v tlamě tak dlouho, dokud neuhyne. Podle místa zasažení kořisti, trvá doba jejího úhynu. Pokud je zasažena hlava nebo velká céva, může smrt nastat téměř ihned, častěji však hyne po několika minutách. Koordinovaně se však přestává pohybovat po pár sekundách.Jakmile zmije uhynulou kořist najde, jazykem ji ohledá a většinou od hlavy ji začne polykat. To může podle velikosti trvat i dost dlouho. Nasycená zmije vyhledá úkryt, kde pomalu tráví. Zmije obecná má nejkratší trávicí cyklus ze všech evropských zmijí a trávení může probíhat již při teplotách 10°C. Naproti tomu při teplotách kolem 30°C je trávicí cyklus narušen.Vodu přijímá několika způsoby, pitím z kaluží nebo potoků a olizováním kapek rosy.

Rozmnožování

Sexuální aktivita a páření:

jak již bylo řečeno po zimování se objevují dřív samci než samice. Samčí pohlavní orgány v tuto dobu obsahují jen málo, většinou žádné, spermie. Koncem předchozího léta se ve varlatech utvořily spermatocyty. Ve spermie se mění právě během jara procesem nazvaným spermiogeneze. Spermatocyty obsahují, jako všechny tělesné buňky, dvojitou, diploidní stavbu chromozomů, ve kterých je uložena genetická informace. Při spermiogenezi dochází k redukci chromozomů v nově vzniklých buňkách na polovinu. Spermie jsou haploidní buňky, tedy buňky s jednoduchou stavbou chromozomů. Spermiogeneze trvá zhruba 3 týdny kdy samec potřebuje nachytat co nejvíce slunečního záření. První jarní svlékání je znakem ukončení spermiogeneze a připravenosti samce k páření. Po svleku jsou samci vysoce kontrastně zbarvení. Samice se objevují o něco později a svlékají se většinou až po páření. Chování zmijí je přibližně stejné u všech druhů zmijí rodu Vipera. Samci se pohybují lokalitou, často několik set metrů denně a jazykem hledají stopu, která je zavede k samici. Jakmile ji najde začne ji očichávat a vzrušení se projevuje chvěním ocasu a celého těla. Samec se snaží vylézt samici na hřbet a dostat svoji hlavu na její. Když se mu to podaří snaží se ovinout svůj ocas kolem samice a jedním z hemipenisů proniknout do kloaky samice. K páření ovšem zpravidla nedochází hned napoprvé, samice se odtahuje, samec ji pronásleduje. Toto dvoření může trvat i několik dnů. Při samotném páření, které trvá 1 - 2 hodiny je tělesný kontakt omezen jen na oblast kloaky. Hemipenis samce je opatřen háčky a hrbolky, které zabraňují vypadnutí. Protože není možné okamžité rozpojení, stává se například při vyrušení, že samice vleče menšího samce za sebou do úkrytu. Při námluvách i samotném páření jsou ale zmije pramálo ostražité a dovolí pozorovateli přiblížit se na vzdálenost několika decimetrů. Páření se může několikrát opakovat se stejným nebo jiným partnerem. Saint Girons (1961) popisuje monogamní chová u Vipera aspis, kdy páření probíhalo opakovaně a samec ani samice se nestarali o jiného možného partnera ve stejném teráriu. Oplození vajíček nenásleduje přímo po kopulaci, ale sperma je ve vejcovodech uchováno až do ovulace. Ta obvykle nastává koncem května a začátkem června. Zmije obecné pohlavně dospívají ve 3 - 4 roce života přičemž velký vliv na pohlavní zralost má velikost. Samci jsou schopni rozmnožování každým rokem, samice jsou závislé na tom, kolik potravy jsou po porodu do zazimování schopny nalovit a vytvořit si dostatečné tukové zásoby. Samice jsou schopny se rozmnožovat každým druhým, v extremních případech každým třetím rokem.

obr. 4) Hemipenis zmije obecné podle Branch et Wade (1976)

Souboje:

samec v blízkosti samice (cca 1 m2) hájí toto území před jiným samcem rituálním soubojem. Při soubojích samci zvedají přední část těla proti sobě co nejvýše, natáčejí se k sobě bokem. Přetlačováním a vzájemným proplétáním předních části těla se snaží jeden druhému přitlačit hlavu k zemi a přelézt přes ni. Souboje mohou s přestávkami trvat i několik hodin. Pokud jeden samec přitlačí druhému hlavu k zemi, je dobojováno. Vítězný samec, většinou ten větší a silnější, pronásleduje chvíli poraženého. Ten se někdy vrací a souboj se opakuje. Při soubojích hadi nikdy nepoužívají jedové zuby. Pokud dojde ke kousnutí, ať už při souboji či páření, jde většinou o náhodu a ani tehdy nedojde k použití jedového aparátu.

Březost a porod:

zmije obecná je často označována za vejcoživorodou - ovoviviparní. Ve skutečnosti se v tomto případě jedná již o přechod k živorodosti. Během vývoje oplozených vajec totiž dochází k vývoji jakési primitivní placenty. Ta je typu chorio-allantois a zajišťuje výměnu vody, živin a metabolitů mez tělem matky a plodem. Přesto je však pravděpodobné, že k plnohodnotnému vývoji zárodku by plně dostačoval žloutkový vak. Délka březosti je závislá především na povětrnostních podmínkách, především na teplotě okolí. Čím je teplota vyšší, zkracuje se doba březosti. Vzhledem k obtížnému sledování v přírodních podmínkách je přesné určení doby březosti nemožné. Vycházeje jak z pozorování v přírodě a chovu v zajetí, můžeme říct, že doba březosti je mezi 12 - 17 týdny. Během březosti samice přestává přijímat potravu a častěji se sluní. Za extrémních podmínek může dojít k přezimování. Následující jaro potom většinou dochází k porodu. Porod nastává většinou koncem srpna a začátkem září. Může trvat od půl hodiny až po několik hodin. Občas se stává, že porod trvá s přestávkami i několik dní. Mláďata se rodí ve vaječných obalech, které protrhnou krátce po porodu. Někdy se také stává, že obal protrhnou již v matčině těle a samice potom rodí zcela osvobozené mládě.Počet mláďat se pohybuje od 3 - 24, obvykle jich bývá mezi 8-12. Velikost mláďat a jejich počet bývá přímo úměrná velikosti a fyzické kondici samice a bývá od 130 - 240 mm (běžně potom 160 - 180 mm). Hmotnost se většinou pohybuje kolem 5,5 g. K prvnímu svlékání dochází většinou bezprostředně po porodu. Mláďata jsou od narození jedovatá. Složení jejich jedu se dle některých autorů liší do jedu dospělých zmijí. Jaké jsou hlavní složky potravy zmijích mláďat v přírodě se můžeme víceméně jen domnívat. Vzhledem k tomu, že zmije často obývají společné lokality s ještěrkou živorodou Lacerta (Zootoca) vivipara případně s ještěrkou obecnou Lacerta agilis a porod resp. líhnutí jejich mláďat probíhá ve stejné době, lze předpokládat, že tvoří významnou složku potravy zmijích mláďat. V místech kde se vyskytují můžou za potravu sloužit i mláďata hnědých skokanů. Dle některých autorů loví mladé zmije i rovnokřídlý hmyz.

obr. 5) Malý, asi půlroční sameček

Jed a jedovatost

Funkce jedu a jed:

především je nutno na obranu zmijí říct, že jed zmije nemá aby mohla kousat člověka, jak si mnozí lidé stále ještě myslí a zmije na tento omyl dost často doplácí. Primární funkcí jedu je usmrtit kořist zmije.Hadí jed je z chemického hlediska poměrně složitá sloučenina bílkovin, vody a enzymů, jež mají za úkol spustit trávicí proces ještě před vlastním spolknutím potravy, čímž usnadňuje trávení a zkracuje jeho dobu.Z hlediska účinku patří jed mezi tzv. hemorrhagické a hemolytické a jeho působení je především na krevní systém kořisti. Některé složky jedu zabraňují vázání kyslíku na červené krvinky, jiné složky narušují cévní stěny či zabraňují srážení krve. Popisovat zde přesné složení jedu a podíl jednotlivých složek na úmrtí kořisti není v mých odborných silách. Pro bližší studium hadího jedu doporučuji práce Kornalíka, který se tímto tématem u nás zabýval. Jed zmije obecné je nažloutlá viskózní kapalina nahořklé chuti bez zápachu. Na vzduchu krystalizuje. Maximální obsah jedových žláz je průměrně 8 - 10 mg suchého jedu což odpovídá 25 - 30 mg nativního toxinu. Uváděná smrtelná dávka jedu pro člověka (70 kg) je 15 mg suchého zmijího jedu. Vezmeme-li v úvahu, že při uštknutí had použije zhruba 1/3 obsahu jedových žláz, vychází nám, že při běžném uštknutí naší zmijí se do těla, v tomto případě ne kořisti ale člověka dostane zhruba 3 mg suchého jedu. Pro zdravého člověka by nemělo být uštknutí nebezpečné, jenže...... ....ve chvíli, kdy na zmiji člověk šlápne a způsobí ji tak bolest, může být množství použitého jedu až 100%. A je tu ještě jeden pohled. Petr Voženílek, který se zmijemi obecnými zabýval dlouhodobě, měl v rámci svých sledování naměřeny tyto hodnoty - minimální obsah jedu ve žlázách byl 2 mg a maximální 39 mg suchého jedu. A toto již je opravdu smrtelná dávka i pro zdravého člověka. Není potřeba se ale nějak zvlášť děsit zmijí a ubližovat jim proto. K úmrtím na zmijí uštknutí dochází v České republice daleko méně častěji než třeba na otravu houbami či bodnutím hmyzem. První pomoc viz dále.

obr. 6) Schéma jedového aparátu

Jedový aparát:

zmijí chrup je složen z malých, plných zubů, které slouží k posunu a přidržení kořisti a 3 - 5 mm dlouhých jedových zubů, které jsou v klidu sklopeny dozadu podél horní čelisti a jsou chráněny slizničnou řasou. Tyto jedové zuby jsou solenoglyfního typu, tzn. že se jedná o jedový aparát vybavený dutými jedovými zuby v přední části tlamky, které jsou sklopné a had je může dle potřeby postavit. Postavení jedových zubů je zcela závislé na vůli hada. Zmije může zaútočit s otevřenou tlamkou aniž by jedové zuby postavila do funkční polohy. Taktéž může zaútočit s postavenými zuby a vlastní kousnutí nemusí provázet vypuzení jedu. Orgánem, kde se jed tvoří a je skladován je jedová žláza (Glandula venenosa), která je párová a je uložena za okem zmije a dává hlavě charakteristický tvar. Hadí jed se vytváří neustále, intenzita jeho produkce je přímo závislá na naplnění žlázy. Mezi jedovou žlázou a jedovým zubem je jedový kanálek, do něhož před napojením na zub ústí žláza slizová jež má za úkol tvořit jakousi zátku a usnadnit naplnění žlázy jedové a také může sloužit jako ředidlo hustého jedu a usnadnit tak jeho transport do těla kořisti.

obr. 7) Průřez jedovým zubem

Jedový zub nasedá na výrazně zkrácenou kost hornočelistní (maxillare). Poměrně důmyslný anatomický aparát horního patra umožňuje hadovi zub postavit do funkční polohy. Zub při pronikání do těla kořisti díky svému šavlovitému zahnutí zvětší vnitřní plochu otvoru a tím i plochu pro vnikání jedu. Ve chvíli vpichu zubů dojde k vědomému stlačení svalů obklopující jedovou žlázu a tím k vstříknutí jedu. Je dnes dokázané, že had je schopen vědomě regulovat množství jedu použité při uštknutí. Jedový zub je ve funkčním postavení zhruba 6 týdnů, poté je natolik opotřeben, že je nahrazen zubem novým. Tyto náhradní zuby se tvoří spontánně za zubem hlavním, ve chvíli, kdy je primární zub nefunkční či vypadne (zůstane v těle kořisti), je automaticky nahrazen prvním zubem v pořadí. Může se taktéž stát, že jsou ve funkčním postavení zuby dva. Pokud nedojde k úmyslnému násilnému odstranění zubů, je vždy alespoň jeden plně funkční. Útok na kořist probíhá s široce otevřenou tlamkou a dopředu vztyčenými zuby. Při samotném uštknutí ale jako první na tělo kořisti naráží spodní čelist, která zpevní kostru hlavy a způsobí pevnější a přesnější zavedení zubů a snadnější překonání odporu kůže. Při zpětném pohybu, kdy zuby opouštějí ránu dochází k vzniku podtlaku a tím i vysátí zbytku jedu ze zubního kanálku.

obr. 8) Nákres jedového zubu

První pomoc:

při uštknutí zmijí obecnou je v první řadě potřeba zachovat chladnou hlavu. Rozhodně se vyvarovat prudkých pohybů, které se postarají o rychlejší proudění krve a tím rychlejší distribuci jedu do organismu. Jak již bylo řečeno nemusí vždy dojít k intoxikaci. Pokud dojde k uštknutí v terénu, mělo by být postupováno zhruba takto:Zpomalit veškerou činnost a to především postižené končetiny. Například znehybněním provizorní dlahou. Je možné ránu vysávat ústy, ale jen za předpokladu, že nemáme v ústech žádná poranění, zmijí jed, na rozdíl od třeba kobřího, se sliznicemi nevstřebává a v žaludku se rozloží. Rozřezávání rány lékaři nedoporučují, zvyšuje se tím riziko poškození tkáně v souvislosti s případnou nekrózou v místě uštknutí. Taktéž podvazování není potřeba. Jedna ze složek jedu způsobuje otoky a tak se organismus přirozeně brání pronikání jedu. navíc zaškrcení musí být nejpozději do dvou hodin odstraněno. Je potřeba mít na paměti, že pokud dojde k zasažení ruky je nutné okamžitě sejmout prsteny, náramky hodinky atd. Pokud je jed opravdu v ráně postižený toto pozná záhy. Postižená končetina začne v místě vpichu bolet a otékat, bolest i otok bude postupovat směrem k tělu. Stejně tak se bude zvětšovat celková nevolnost a nausea. Pokud tyto příznaky nenastanou do půl hodiny, lze mluvit o štěstí a zmijka v tomto případě jed nepoužila. I v tomto případě by postižený měl urychleně vyhledat lékaře, nechat se prohlídnout a aplikovat protitetanovou injekci. Pokud ale otrava probíhá, měl by postižený být co nejrychleji dopraven k lékaři. Zdravý člověk by měl uštknutí přežít bez vážnějších komplikací, ale může se jednat o alergika, pro kterého by se uštknutí mohlo stát osudným. Rozhodně nepodávat alkohol ale například čaj nebo slabou kávu. Lékař by měl rozhodnout, jak dál postupovat s léčbou. Sérum většinou není potřeba a mělo by být aplikováno vždy lékařem a jako poslední řešení. Aplikace séra může být pro organismus daleko větším zlem než vlastní uštknutí.

Ochrana

Zmije obecná je v současné době zařazena na území ČR do kategorie kriticky ohrožený druh. Pro zachování zmijích populací je důležitá ochrana nejen vlastní zmije, ale také ochrana přirozených stanovišť a biotopů.