9) ještě se mi nestalo, že by některé zvíře mělo sebemenší problém po aplikaci, ale měl by to dělat někdo, kdo ví jak a kam čip píchnout.

Ono velmi záleží na druhu zvířete, je rozdíl mezi např. V. prasinus a třeba odrostlou želvou. Já osobně bych jakýkoliv takto zbytečný zákrok, při kterém hrozí minimálně stres a s ním spojené snížení imunity, poruchy přijímání potravy aj. neriskoval, obzvláště u druhů jejichž cena se dá počítat i v desítkách tisíc Kč.

4) žádnou studii o úbytku informací z čipu jsem nikdy neviděla. A za 10 let jsem se ani nesetkal s tím, že by čip přestal u zvířete fungovat.

své odchovy mám načipované a čip používám na značení už deset let

Mohu mít Jano skromný dotaz, o jaké druhy a počty kusů se u Vás jedná. On je samozřejmě rozdíl čipovat více než půlmetrové a mohutné mláďata krajt nebo hroznýšů a např. ani ne 25 cm dlouhé a jen pár milimetrů silné mláďata třeba Trimeresurů. My v zoo používáme také po léta čipy u želv, což pravda mi práci při identifikaci usnadňuje, ale už jsem se setkal s tím, že čip jsem u několika jedinců po nějaké době nepřečetl. Důvod může být různý (cestování, vypadnutí, nečitelnost...).

2) čipovat se můžou zvířata od hmotnosti 120-150 g

...což některé "postižené" druhy nemají ani v dospělosti...

3) čím menší čip, tím menší anténka a tím větší riziko, že čip nebude načten. Standardní čip pro zvířata má ca 12x2 mm. Standardně se pro malá zvířata používají čipy podle ISOnorem a ty pracují na 134,2 kHz. Čtečku na tenhle typ čipů mají vpodstatě všichni veti pro malá zvířata atd.

...ovšem čím větší čip tím hůře aplikovatelný do drobných druhů...

Upřímně řečeno, moc nechápu, co může chovatele vést k podpoře čipování, vždyť to tak zcela evidentně je u 99% druhů zbytečná procedura, navíc poměrně drahá a jak bylo několikrát zmíněno, čip je přenosný. Kdo se trochu více zabývá chováním zvířat, tak ví, co může takový zbytečný stres vyvolat. Kvalitní fotografie dnes udělá stejnou, možná lepší práci a navíc fotografii v době digitálních fotoaparátů může pořizovat každý majitel zvířete dle libosti a potřeby takřka z nulovými náklady, což např. při odchovu několika desítek jedinců jistě ocení každý. Nemohu si pomoct, ale takový přístup mi přijde ve vztahu k chovaným zvířatům poněkud zvláštní, kdo dobrovolně souhlasí s tím, aby byla jeho zvířatům způsobována jakákoliv zbytečná újma...

Pokud bych měl něco prosazovat (mít tu moc) ve spojitosti s druhy vyžadující zvláštní péči (což je poněkud paradoxní formulace, vzhledem k tomu, že zahrnuje spousty druhů velmi snadno chovatelných a naopak, ale budiž...), tak jedině povinnou registraci a nahlašovací povinnost při změně stavu, tedy i nahlášení nacionálí (jméno, RČ, bydliště) člověka, kterému přenechává majitel své zvířata (odchovy atd.), aby bylo možno jasně dohledat všechny jedince. Logicky pokud bude někde nalezen např. uniklý jedovatý had, nebylo by nic jednoduššího než zjistit v příslušné oblasti (maximálně několika čtverečních km), jak jsou na tom s počty jedinců chovatelé tohoto konkrétního druhu a je hotovo i bez čipu a vlastně klidně i bez fotografie či jiného označení.

Opistoglyfní druhy zcela jednoznačně k jedovatým druhům patří, ale který "odborník" na KVČ se v tom opravdu vyzná v době, kdy se k nám dostávají možná desítky možná i stovky takových druhů a kdy ani kolikrát nejen samotný chovatel (nebo importér), ale ani odborník na hady 100% neví jestli daný druh disponuje příslušným vybavením (rozuměj jedovou žlázou). U mnoha druhů z těch několika tisíc opravdu nikdo neví, jak na tom jsou. Jistotu "nejedovatosti" máme snad jedině u hroznýšovitých a slepáků.