Z mého pohledu zcela opačně. Dvacet let trávím v muslimských zemím. Každoročně pár měsíců. Je zvláštní, že nejvíc radikální názory na islám mají lidé, kteří viděli muslima maximálně z letadla, zblízka pak možná v Tunisu při nákupu suvenýrů. Mám muslimské známé a kamarády v těch tzv."nejradikálnějších" zemích, např. v Jemenu nebo v Sudánu. Musím říct, že po posezení u čaje nebo u khatu a po nekonečných debatách o životě se mi vždy po návratu stýská. Je pravda, že je třeba respektovat určitá jednoduchá pravidla, ale to není problém. Všude v cizině nosím na krku viditelný křížek a nemám pocit, že by působil na lidi jako červený hadr na býka. Spíš naopak. Muslimové nás totiž často považují za nevěřící. Ne pro víru v křesťanství, ale proto, že nevěříme v nic a ještě se svým ateismem chlubíme. V očích muslima se tak vlastně degradujeme na úroveň bezvěrce a pak vám nikdo ani ruku nepodá. A bohužel je taky pravda, že mnohem víc nesympatických, nafoukaných a arogantních hlupáků jsem potkal, vynechám-li nás, v Evropě. A to po Evropě jezdím míň než mimo ni. Pochopitelně průser se může stát stejně tak v Jemenu jako v Praze, nikdy a nikde nemůžete vědět jakého pitomce potkáte. Stejně tak to může být fanatik v Jemenu, jako ožralej rváč s kudlou v Praze. Šance je tak stejná. V Jemenu umřelo za posledních deset let 5 turistů rukou radikálů (nepočítám útok na vojenskou loď, tuším USA), kolik jich bylo v Praze? Mediální masáž nás ale krmí neustále "islámským" nebezpečím, někdy mám pocit že zcela záměrně. Bohudík na mě to nezabírá. A Irák, Afghánistán, Palestina? Tyhle problémy bych nechal stranou, protože se nejedná o víru, ale víra je jen využívána na obou stranách k podpoře zcela prozaických mocenských zájmů.