nikdy nepochopení

trošku se mi ulevilo už tím, že v tom nejsem sama....ale je mi to líto, já se snažím všechny( nejen rodinu) respektovat, nikoho nepřesvědčuji aby např přestal kouřit- že to stojí peníze, zdraví, vadí to okolí- nikomu to nevnucuju, prostě nekouřím a beru to, že je to každého věc, někdo je ulítlí do aut- nechápu to, ale nekritizuji, atd atd....tak je mi pak líto, že mně prostě lidi a blízká rodina nenechají volně dýchat, ač jsem samostatná jednotka, starám se o dvě( celkem spokojené) děti a ta zvěř je krom nich jedinou radostí...a tyhle nálety a řeči mi tu radost prostě kazí .o///
Jinak taky mám mnohdy pocit, že jsem někde v úplně jiném světě a musím říct, že ten pocit je přes to všechno hrozně moc příjemný a jsem ráda, že jsem tam, kde jsem, co se těch zvířat týče......s druhou polovičkou je to dost horší, jsem totiž dost liberální a moje domácnost je hodně moc "demokratická" - pravidla ale u nás platí a musí se dodržovat, jenže jsem vodnář a tak nesnáším jakékoli "svázání" druhým dopřávám volnost, ale samo jí chci také pro sebe :o))))) tak si raděj tak nějak žiji už dlóóóóóuho se svými potomky a zvěří sama...a vidíte, stejně ten klid nemám!

Já se jednou svých rodičů, kteří na mě měli neuvěřitelné požadavky a musela bych se roztrhnout, abych je splnila (natož abych měla vlastní život), zeptala, co mám udělat, aby byli spokojení, protože všechno prostě nezvládám. Dostalo se mi odpvědi, že se jim nemám snažit pokaždé vyhovět, že vědí, že to prostě nejde... Takže nemá cenu se tím trápit, lidé se svými požadavky a připomínkami vždycky přehání, přestože vědí, že se to třeba nezmění a vlastně to v hloubi duše akceptují...

Hathor, myslím, že to vysvětlení bude možná velice jednoduchý, našla sis vlastní cestu,náplň života, což se většině lidem vůbec nepodaří, řekl bych, že v tom bude trochu závisti a navíc lidi okolo tebe vidí, že ti vadí ty neustálé připomínky a narážky a tak tě zkouší a strefují se do tebe, možná jim vadí pomyšlení, že je to pro tebe důležitější než oni sami. Není nic jednoduššího než jim dát najevo, že buď tě musí brát takovou jaká jsi a nebo sbohem, určitě nemáš důvod se tím trápit, ty určitě ne.

Od té doby, co mám svůj byt, mi do chovu zvířat naši nemluví. Nechci po nich, aby se mi o to starali, takže jim k tomu nedávám příčinu. Máma si jen vždycky povzdechne, hlavně ať si nepořizuji klokana, protože brácha by ho chtěl taky (brácha je malej, je mu 11 a tak jako každé dítě by chtěl všechno, co vidí - naštěstí je to korigováno rodiči ) Děda je sedlák a tak by na všechno šel s lopatou Babička lomí rukama se slovy: "Dítě, po kom seš?"

Klídek.Chce to být splachovací. V patnácti jsem přinesl první ještěrky, s nikým jsem se o tom nebavil. Rodiče protestovali, ale to bylo všechno co mohli dělat. Trvá to už třicet let a plazy jsem neopustil. Manželka je vůbec nemusí, ale brala si mě s tím, takže jí nezbývá než to tolerovat. Došlo to dokonce tak daleko, že i na dovolené jezdíme zvlášť. Žena jede s klukem a já si letím sám nebo s kamarádama za hady. A funguje to. Musíš ale dát všem najevo, že jejich řeči jsou naprosto zbytečné. Prostě je ignoruj, nevnímej, nehádej se, nesmí mít dojem, že se tě to nějak dotýká. Oni časem přestanou.

Já jsem měl v 18 hada a máma ho ani za nic nechtěla doma.Jenomže já se jí neptal a prostě ho donesl i s teráriem domů když byla v práci.to bylo křiku a výhružek.No a pak jednoho dne když už had povyrostl (PMB 1,2m) jsem jel na víkend pryč.Byl pátek a máma si pozvala domů kolegyně z práce,že se jako pobaví u skleničky..zábava rostla a mámě se chtělo na wc a řekla ženským at jdou ke mě se podívat.Holky šly ale viděly jen terárium a prázdné( krajtule šla na procházku).Zeptaly se mámy cože to tam má jako být a když máma odpověděla že krajta tak si dovedu představit ty fofry(máma vykládala).Dopadlo to tak že máma o půnloci chytala krajtu a chytla a vrátila do terária.Od té doby jsem sice slýchával
připomínky k útěku,ale už to bylo v pohodě.Možná by nebylo na škodu donést domů zvířátko a seznámit jej s rodiči když zrovna něco popíjí a pojíjí to už nějakou dobu

no díky za "spoluúčast" všem, asi fakt nejsem až tak splachovací a budu se to muset ještě naučit. Sebezapření a nevzdávat se! Jen prostě je mi to nějak líto, že jedni umí používat toleranci a repsekt a druzí.....však já nikoho nenutím, aby s námi bydlel, aby se mi o zvěř staral a už jsem tak daleko, že si zkrátka jdu vlastní cestou...."Jdi vlastní cestou a nech lidi mluvit".....v jednom jsem si naprosto jistá, možná budu trpět výčtkami svědomí( bezdůvodnými), možná mně lidi mají za cvoka, možná jsem přišla a ještě přijdu o spoustu kamarádů( rádobykamarádů), ale dá-li ten nahoře, zvířata neopustím.......tenhle svět je ten můj, sem patřím a jsem za to ráda. jen si kolem sebe ještě budu muset pořídit obrněné transportéry, aby odrážely útoky, když to ještě nezvládám sama!!! fakt vám všem moc díky za podporu, ani nevíte, jak člověka "potěší", že v tom není až tak úplně sám....

Tak já jsem měla asi větší štěstí. Začala jsem jednou ještěrkou, teď už jich mám pět. Postupně se mi podařilo nakazit polovinu přízně. Nejprve se na to taky netvářili moc nadšeně, ale teď mi nosí housenky, volají když najdou kobylku, schovávají salát pro cvrčky. Manžel se smířil s tím, že občas vyrobí nějakou lampu do terárka. Chce to hlavně podporovat ostatní v jejich zájmech a oni pak většinou tolerují ty moje zájmy. Dokonce mohu odjet i na dovolenou. Moje sedmnáctiletá dcera už odmítá s námi někam jet, a tak za dozoru švagrové zvířátka obstarají. Jo a kromě ještěrů mám ještě tři korely. Těma korelama to vlastně začlo, protože je původně chtěly děti, no a to se přece líp bere.

Já teda nejsem z těch, co by byli před rodinou splachovací, takže si neumím představit, že bych jejich poznámky ignorovala. U nás v rodině se nosí upřímnost (kromě jinejch vlastností, který ale nejsou dobrý) a jakákoli ignorance nebo netečnost se bere jako určitá urážka. Proto můj první krok v týhle situaci by byl, že bych jim řekla svý pocity a to klidně od plic, dala bych najevo jak moc je to pro mě důležitý. Třeba by aspoň věděli, že pokaždý, když to udělaj, dělaj něco, co ti ubližuje, o což by se blízcí neměli snažit.

já už ignoruji, neb důležitost pro mojí osobu a mnohá vysvětlování jsem zkoušela již nesčíselněkrát a zbytečně, takže člověk postupně sice dojde k určité rezignaci a ignoraci, ale uvnitř ho to stejně docela trápí....

Vítejte v klubu
Já jsem pro každého divná-jak můžu chovat hady... hada jsem si pořídila až jsem bydlela sama-teda u bývalého-a modlila se aby na to jeho rodiče nepřišli... pak jsem se stěhovala zpět k "taťkovi" a ten z toho měl takovou radost, že mě vzal i s mojí "úchylkou" a s oblibou vodil návštěvy do mého pokoje a chytal uteklé hady, a větral mi smrad po chcíplých a vyblitých myších...
Přítel měl v tomhle ohledu štěstí, jeho rodiče ho v tom podporovali.. Než jsme se k nim nastěhovali spolu (protože naši miláčci se zatím rozrostly) a teď sice chodí sem tam okukovat, ale pořád posloucháme, kde se nám co vysrandilo, že to u nás smrdí, a jestli nechceme něco prodat-a chraň vás ruka páně koupit něco nového, takže každý nový úlovek pečlivě schováváme, zatajujeme jeho cenu, bo pak trpíme tichou domácností... to až se mamka doví o new viridisce-nas vyhodí z baráku pač ta schovat nejde....
A z okolí? jsem divná-co s těma hadama dělám? a nebojím se jich? vždyť jsou sližtí... spoustu kamarádů musíme oželit na pařbách, protože oni do baráku kde jsou hadi prostě nevlezou... máme to těžké my blázni
(to nemluvím o mé zálibě zvířátek jako takových, takže ještě že nás ta mamka krotí, jinak bysme se doma nehli vůbec)

Tak to mě v tom rodiče podporují Když sem dostal svýho prvního hada (korálovku sedlatou),tak trochu šíleli,ale časem se to zpravilo a ted když nejsem doma třeba 2 tejdny,tak mamka nebo babička se mi o to tady staraj a hlavně se jim strašně líbí ještěři,konkrétně Agama,hady moc nemusí

Já mám jako podporu taťku.Ten plazy miluje jako já.Taky doma máme už slušnou "minizoo".My jsme taková zvířecí rodina.

Me tata rika ze az se jedou vratim ze skoly tak agama nebude a ani gekoni, ze takovej hnus doma nechce ale on je ani nevidel a tj mam doma 3mesice:( ze me je proste vyhodi nebo vyhodi me z domu aj s nema:( ale moje mala segra trileta je miluje, kdyz sem byla na dovci chodila jim poctive rozinat a zhasinat, rosit a vykladat si s nema:( nvm co jim na tom vadi, jetse me rekli ze v 18letech sem si zmyslela takovou "hnusarnu" ale teraristika je krasny konicek

Heh, mno já dostal první rybičky cca ve 4-řech letech a od té doby donedávna jen rozšiřuju (přes všechny obory teraristiky) Momentálně mám stagnační období pro nedostatek času, ale počítám že do roka se zas začnu rozšiřovat :)